XXIV.
Na rybník v poli
Na rybník v poli
a celé na okolí
slunce zrovna praží;
hejno dětí po polích těká,
škádlí se, do sebe vráží
a příhodné chvíle čeká;
než bude slunce dolů stoupat,
budou se koupat.
Svlékli šat.
Hleďte na naháče!
jaký to chvat;
druh přes druha do vody skáče
a zase z vody ven;
slunéčko praží, je parný den. –
V pokraji rybníka plno je bláta,
teplého bahna,
k němu druh druha táhna,
domlouvá, nutí
do bahna lehnout si s chutí.
32
V bláto se ryjí,
bahnem se kryjí,
padají na zem.
Už z dětí božích
černé jsou opičky rázem,
v blátěný oděné kožich.
Smějí se druh druhu,
směje se všecko v kruhu,
až pojednou v ráz
do vody vše skáče zas
a znova všecko se do bláta skloní.
Poznovu radostný rej
a veselý smích, až ozve se zdálky:
„Děti, hej,
domů už, klekání zvoní,
v západu slunce se nítí,
dost už těch radostí z žití!“
33