XLIX. Louka je prohřáta,

Adolf Heyduk

XLIX.
Louka je prohřáta, Louka je prohřáta,
noc je teplá, ulehám naznak do trávy, dívám se na nebes světla, jež na modrém nebi zkvetla. Dýchám volně z hluboka vzduch nebes tůně; z bezu blíže potoka ovíjí hlavu mou vůně. I kráčím blíž. Ve vody křišťálném lůně laškují vesnické víly, poslouchám chvíli, jak vlna lesklého rouna o mladá těla jim šplouná. Smějí se děvčata, v křiku a skřeku prchají přes mělkou řeku, kryjí se, hněvají, zlobí, myslí, že já mám vinu, že plašeny jsou té doby, 62 ne, že jaro to robí, jež touhy a radosti v klínu vše volá k života vínu, když jeho slunečná ruka kývá nám v pole a luka, a pohoda noci šeré družně nás za ruku bere, jež sem tamo s námi chodí a za nos nás vodí, a ukazuje vzdušné hrady, jež se rázem hroutí, a růže, jichž nelze dosáhnouti. 63

Kniha Co hlavou táhlo (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 50) (1910)
Autor Adolf Heyduk