Velikonoce. Z vesničky blátivá cesta;
spěchají lidé do chrámu na konci města,
z něho přes hodné tři hony
zvou k sobě lid jeho zvony.
Po cestě zbožní se vlní,
chrámový prostor se plní.
Dva, kteří v doufání věří,
stanuli u chrámu dveří,
s jasnými ve tváři hledy:
dívčina bílá, hoch snědý.
Združené jejich jsou paže,
pan páter o pekle káže,
kde hříšný bezbožný lid
na věky ztrácí svůj klid,
kde vykoupení není
z věčného zatracení!
Venku je živo, smrt v chrámě,
hoch s dívkou stiskli si rámě,
potají z chrámu se ztrácí,
ven v slunnou nivu se vrací,
po zkvetlém vřesu
spěchají k lesu.
S vysoké zelené jedle
s družkou svou po boku vedle
do lesa volá kos:
Vesel se, kde jsi kdos;
z doupat a skrýší ven,
radostný zavítal den,
kde nářku a stesku není;
přišel den vykoupení!
Hoch objal dívku v půli,
ona se k němu tulí,
tisknou si ruce vždy více,
úsměv jim pozlatil líce,
jarní je sdružila doba,
šťastni jsou oba.
Z kostela přes pole, hony,
plačtivě hlaholí zvony.
V lese drozd zpívá a jásá,
kol kolem zelená krása;
daleko v slunci je víska.
Hoch s milou ztrácí se v lesa dálku –
jaro jim píská
na píšťalku.