Skočice, blíž Hradu hory
stará víska,
putují tam lidu sbory
z dáli, z blízka;
na kolenou v chrámu klečí
tiše, snivě,
Matka Boží vše tam léčí
milostivě.
Půjdu také v ona místa
zbožných poutí,
rač mě, Matko Jesu Krista,
vyslechnouti;
srdce mé tě vroucně prosí
písně vzletem,
z těch jsem, již svou půdu rosí
krve květem.
Zlá se křivda zpupnou lájí
do Čech vtírá;
nechať se jí po všem kraji
bratr vzpírá;
loupí naše luhy, nivy,
doly, chlumy,
rekův meče, věštců divy,
pěvců dumy.
Trhá zemi, množí zrady,
ničí krovy,
předkův lány, předkův sady,
předkův rovy;
loupí pole, hvozdy, háje,
mlýny, splavy,
staré zvěsti, staré báje,
mladé hlavy.
Cizák zrno, brat má plevu,
své nechť orá,
nemá pláče už ni zpěvu
duše chorá;
pro smrt jaré děti chová
drahné roky,
cepy váže, kosy ková –
pro otroky.
Skočická Ty Matko Boží
plná vděků,
učiň z nás – viz, žal se množí –
národ reků,
vlož nám blesky na zášť dračí
v čela rýhu:
na směs vlků, již se tlačí
na nás k jihu!
Kaž, ať lid se krve varem
k činu vzpruží,
přinesu ti s jara darem
kytku růží;
kol nich stuhu zlatých cípů
bílou, čistou,
a před chrám Ti vsadím lípu
velkolistou!
S ptáky v lesa kypré chvoji,
v chrámě božím,
vroucích zvuků k poctě Tvojí
píseň složím,
vonnou, jak by zkvetly maní
střemchy sněti...
mlčíš?... Do řad, chudí, páni,
starci, děti!...