V zahradě útulný domek,
v domku dva šťastní lidé
z dvou krásných těší se dětí:
synka a dcerky,
to jejich poklady všecky,
skvosty a šperky.
V neděli, po vykoupání
zří děti v zahradu oknem;
všecko v ní kvete a roste,
zlaté jsou stezky dřív prosté,
lesknou se v slunci.
Se psíkem kočka
po nich se honí,
vesele vzhůru a dolů,
hlavičky dětí k sobě se kloní,
hovoří spolu:
„Jak je to milé,
po sadu těkat
za jarní chvíle
a ničeho nemuset se lekat.
Nechat se sluncem objímat,
větérkem líbat,
bez šatů pobíhat
a veselit se, vztekat,
pokaždé jinde být mžikem,
jako ta kočička s psíkem,
bez šatů, bez košilky;
jaké to blažené chvilky!
A děvčátko bystrozraké
do dlani tleská:
„Jak ta dvě zvířátka hezká,
učiňme také
s chutí,
matinka nezví,
v síni cos kutí
a ticho je všady
košilky dolů a hup do zahrady!“
A juž si poskakují ruče,
nožky se jenom míhají,
srdéčko vesele tluče.
Po trávě zkropené rosou
běhají tam i sem,
kam vkročí nohou bosou,
chudobkou zkvete zem.
Hopkují spolu i zvlášť,
veselé chvaty;
slunéčko zlatý
vrhá jim na těla plášť,
jejž oni vinou si k útlému pasu
jak svoje šaty
a větřík jižní
mírní jich horké chvaty!
Tančí
a sedmihlásek z trsu jim zpívá!
Matka se z okna dívá
a hlavou kývá:
„Šťastné, šťastné děti!
Domů teď,“ a vrbovou hrozí jim snětí!