XXXVIII. Sedíme u kamen přitulení,

Adolf Heyduk

XXXVIII.
Sedíme u kamen přitulení, Sedíme u kamen přitulení,
venku se zrovna čerti žení, bouře statnými buky hravě zmítá, listí přívalem v okna nám lítá, okna se třesou, vichrové mimo se nesou, je bouře. Opodál v koutku síně dítě má ustláno hebce mateři v klíně, loktů na kolébce. Na lávce hajný spí líně. Když bouře nejvíc se lítí, ze spánku dítě se směje. Bouř náhle tichne, jasní se, co se to děje? V útěku pouze slyšet ji zníti. 182 Prchej jen, bouři, pryč měj se! Co hledáš tady v tom kraji, kde s dítkem andělé hrají? Směj se, děťátko, směj se! Utíkej, bouři, utíkej za horyhory, nač zde tvých vichrů úpory? Chcem klidu, chcem míru, chcem jasu! Vrchole pozemských darů, nevinné dítě, směj se! 183

Kniha Co hlavou táhlo (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 50) (1910)
Autor Adolf Heyduk