XIX. Sedím u okna,

Adolf Heyduk

XIX.
Sedím u okna, Sedím u okna,
hledím do kraje, dumám. Podivný vidím zjev: pout vzpomínek kráčí mou duší. – Jdou stíny mračné, nevlídné, rudozračné, jdou šedé i světlé, bílé, tiše aniž kdo tuší. Podivná chvíle. Hledí na mne; stanou, jedny se zlobí, druhé se mračí, třetím oči planou, čtvrté žerty robí, páté lhostejně kráčí, 245 některé pláčí. – Mé srdce se chvěje. Co chcete, volám, co se to děje? Tvůj život jsme, provázíme tě na tvojí pouti; proč tě to rmoutí? Náhody synu, jsme duše tvých činů. Dojdeme brzo cíle, na úžas lidu – pak bude konec veškeré píle – dojdeme cíle. Jdem na pout, k němu blíž, ty v čele nesou kříž, ty za nimi,nimi pějí, jiné se smějí a mnohé mezi všemi jsou němy! Dojdeme sotva, zvíš! jsme skoro u cíle již! Neboj se! Nebojíš? 246

Kniha Co hlavou táhlo (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 50) (1910)
Autor Adolf Heyduk