XXIV. Přes pole noha má kráčí

Adolf Heyduk

XXIV.
Přes pole noha má kráčí
Přes pole noha má kráčí
vážně dál, nebe i mysl se mračí. Cos to udělal? Nedobře věru! Mlád jsem; ej, příliš vážně co beru, vítr měj ! Nebuď bloud, však jiný též by konal. A proto bys stonal? V tom větru proud žhavé mi líce mrazil a mumlal: Člověk-li’s či kdos? Ukrutníku, Na, to s díkem nos! a hněvů svých dýku 272 v srdce mi vrazil, hle krve proud. – O krutý to soud!
273