XXXV. V zříceninách.

XXXV.
V zříceninách. V zříceninách.
Slunce se kloní. Zbytkem síly opírá se v prázdné okno, u něhož stojím. Valem se stmívá, les šumí, občas s věže padá kámen. Šero, vše usnulo – mlčení. – 274 Hle, u paty věže kmet klíčník otvírá vrata. Z vrat vystupuje svatební průvod. Pyšně si vykračují. Pohádka. Či pověst oživlá? Hudba zní, lid výská. Kývají mně; „Pojď s námi, Nespinespi!“ Divím se, pospíchám dolů, procitám, všecko je pryč, ticho. Nevidět nic. Slyším jen z dálky zvuk pastevcovy píšťaly 275 a za sebou pád kamenů s věže. 276