XXX. Jdou z pouti domů

Adolf Heyduk

XXX.
Jdou z pouti domů
Jdou z pouti domů
poutníci zpití. Jdou mimo chatu, sváří se, hlučí. Do hluku a sváru trubka zvučí; k rychlému vybízí chvatu; k vesnici spěchají čile, nohy jsou těžké a hlavy zpilé.
Na prahu chaty dítě sedí, velkýma očima na průvod hledí, tváře jak růže mu kvetou. A jak ti lidé nohama pletou, jak se houf kloní a kácí, cení své zoubky a směje se z duše hloubky: „Neumějí chodit, ubožáci! Já umím!“ 344