Stesk.
Vzlétá slunce v červáncích
z nebeského moře,
všude přes noc padlý sníh
rdí se nachem zoře;
od hor svitem krvavým
v dolinu se blýská –
a mé srdce tlukem svým
divně sobě stýská.
Na hory chci, kyne čas
nechať skrovný týden,
tamo k nebi vzlétnu zas,
zde jsem chor a bíden,
zde kol hlavy sivý lem
tajné ruce pletou.
ale v horách pod sněhem
zlaté růže kvetou.
Z růží těch si natrhám
čarodějnou kytku,
do ruky je doma dám
Lidce, svému dítku;
12
a má Lidka zrobí v čas
z kytice dva věnce,
proplete mi sivý vlas,
rusou kadeř žence.
Zaleskne se každý kout
v naší malé síni,
a mé srdce zbude pout
a má hlava jíní.
Zde mi úzká temná síň,
klenba chrámu nízká –
v cestu leskem krvavým
horský sníh mi blýská.
13