Stesk.

Adolf Heyduk

Stesk.
Vzlétá slunce v červáncích z nebeského moře, všude přes noc padlý sníh rdí se nachem zoře; od hor svitem krvavým v dolinu se blýská – a mé srdce tlukem svým divně sobě stýská. Na hory chci, kyne čas nechať skrovný týden, tamo k nebi vzlétnu zas, zde jsem chor a bíden, zde kol hlavy sivý lem tajné ruce pletou. ale v horách pod sněhem zlaté růže kvetou. Z růží těch si natrhám čarodějnou kytku, do ruky je doma dám Lidce, svému dítku; 12 a má Lidka zrobí v čas z kytice dva věnce, proplete mi sivý vlas, rusou kadeř žence. Zaleskne se každý kout v naší malé síni, a mé srdce zbude pout a má hlava jíní. Zde mi úzká temná síň, klenba chrámu nízká – v cestu leskem krvavým horský sníh mi blýská. 13