U Vítkova Kamene.

Adolf Heyduk

U Vítkova Kamene.
Šíří slunce křídla paprsková, staré srdce omládá mi znova, s rozvaliny na Tomášské hoře v českých krajů zírám kypré moře. Sivý oblak letí nad mou skrání, znylou duší sivé vzpomínání; zádech noci s větví stromů klone, slunce v modru, země v slunci tone. Lehkým křídlem v líce jih mi věje, oko slzí, srdce mi se chvěje, ve nádherné mysl tone kráse, jakby kouzlem paže rozstírá se. Rozstírá se, šíří nevědomky, vine k srdci nivy, hvozdy, chlomky; ňadro zachvívá se, hoří, dme se, slza v oku žasnoucí se třese. 99 Ó jak čarovná jest ona země, každá krůpěj krve jásá ve mně – a jak krásu nebes zosobnělou na srdce ji vinu celou – celou! 100