Památkou.

Adolf Heyduk

Památkou.
Rozhlížím se po kraji, ruka srdce svírá, ze všad na mne potají upomínka zírá: z luhu květným úsměvem, temnou zvěstí lesa, bystřin zvučným úplavem, černým okem plesa. Z temných houštin, ze strání, z mýtiny i z luhu, ze všad slyším volání: Na zdar, milý druhu! Aj, aj, už ti bělá vlas – není jinak v stáří, – u nás budeš mladým zas, milý písničkáři! 32 Budu, budu, vím to přec, proto jsem zas tady, chodím sem jak churavec s jara do zahrady; pojďte všecky v duši mou: smutnilko i smíšku, napište se písničkou v cestovní mou knížku! 33