Rostu!

Adolf Heyduk

Rostu!
Vždy spjatou stéblem povázky mám na klobouku čerstvou kytku vřesu, a smavé v oku obrázky, když jako sokol na hory se nesu. Mám všude samou potěchu, kam širákem svým svěžesti pln kynu, když vedro, lehnu do mechu, a perel zdroj mě pohostí, když hynu. Mně ubrouskem jsou lučiny, kraj klobouku mou číší, nebo dlaně, mou síní kypré bučiny a horským kvítím malované stráně. Kdy sklání noc své peruti, hor pohostí mě chata nízká, chléb černý vždy mi po chuti, však zlaté zvěsti slýchám u ohniska. 48 Než slunce vrchům na skráně dá rudý vínek z plamenného zlata, vstříc pospíchám mu do stráně, a všude je má duše krásou jata. Hle, co těm ptačím perutím proud bystrý rozdal rosných skvostů! a zpátky-li se obrátím, zřím na svém stínu udiven, že rostu. 49