Cestou.

Adolf Heyduk

Cestou.
Zář zlatou slunce s nebes spouští, ptáč v kyprém vylíhla se houští a letí ven; pryč, strasti, raděj ku širáku dám kytku divokého máku a k srdci vonný rmen. Slyš, jak to zpívá, jak to zvoní? den mladý průsekem se honí, juž křídla zdvih’; květ ovíjí se kolem snětí a po mladém se vlní setí hrdliččin zvučný smích. Hle, horské údolí! Je právě den v líčka líbá usmívavě, jeť štěstí pln; ó Šumavo, ty krásko drahá, tvá páž pro perly citu sáhá do srdce mého vln. 24 Nuž berber, co v peřejích těch zbylo, má sličná temnovlasá vílo, čiň na prospěch; tys moje milenka, vlasť máti, vám oběma chci z duše dáti svou píseň i svůj vzdech. 25