Bloudění.

Bloudění.
Půl dne jsem šel, ba skoro den, a nelze vyjíť z lesa, již soumrak zabral hory v plen i bystřiny a plesa. Kam přijdu asi nocí tou? Hle, stranou v bujném smrčí pod jívou starou, hrbatou, chýž nizounká se krčí. Čas spolu s kouřem, vpřed i vzad, v jakémsi divném spěchu, vše začadily napořád, i podkrovec i střechu. – Dnes dále nelze, nebuď' bloud, vždyť mdloba v chýžku nutí, noc venku, tady pouze čmoud – i šel jsem do vnitř s chutí. 104 Jak z venku bok, tak vnitřku strop, vše začazeno kolem: trám, dvéře, židle, truhly, sklop, i lid za prostým stolem. A sotva všetečný můj zrak vstříc oněm lidem letí, zřím, že i začazen je tak zor roztomilých dětí. A ve prostřed ten andílek, s tím vábným smíchem v líci, má oko, že jsem se ho lek’, proč, nelze ani říci. Co zřel jsem v Šumavě, co znal od několika roků, co tušil jsem, co stopoval, vše bylo v onom oku. Šumavské noci jsem se bál, leč horší je to v síni! To jsem se špatnou cestou dal, však kamo ještě nyní? 105 Svou tvář jsem pláštěm obestřel, v kout sednul v síně stranu – já nevím, snil-li jsem, či bděl, leč bloudil přec až k ránu! Když na to nyní pomyslím, až hlava mi se točí... tak může zmámiť horský dým a hloubka srnčích očí! 106