V boubínském pralese.

Adolf Heyduk

V boubínském pralese.
Jižní vánek horám pozdravení snes’snes’, teplý oblak sype perly ve prales, v skrýši nejvábnější s mohutnými vzrosty, příroda kam v strachu zanesla své skvosty, by jich démon žití křídly neroznes’. Což je krásnějšího nad útulek ten, Šumava kde posud sní svůj prvý sen, kam se plachá mysl slétnouť neodváží, posvátná kam hrůza všecky vchody stráží, jásavé kam slunce hledí kradmo jen. Tamo na příč stezky padlý velmož leh’, z něho zrodivše se jiní klesli v mech; bojíš-li se smrti, nepřistupuj blíže, v ňadru svém tě pohřbí ono lesní kníže, jemuž blesk sjel v prsa, jich však nezažeh’. Světlice, hle, kostra, žebro každá snět, žití zbavily ji déšt a sněhu vzlet, jakby z hrobu vstala, stojí, bouře snáší, snad že hvozdem bloudí, živé obry straší, slyšíš? kterak sténá zelený jich ret! 86 Zda tam kapradi té vánek nerozchvil? či jest milou skrýší polekaných vil, jež v měsíčné záři na rozkvětlém luhu chorovody vedou v ladném čarokruhu, z něhož je muž lesní vzdechem rozplašil? Chvíš se, volati chceš; mocně tepe hruď, tmáň ti prstem hrozí! Ticho, ticho buď! nevyplaš mi drobných pohádek, mých dětí, právě ukryly se v houští černých snětí, nemluv, tichou písní modlitbě se vzbuď. 87