Stesk Šumavin.

Stesk Šumavin.
Šumavičko milá, proč jsi zasmušilá? Ošuměla’s právě, od paty až k hlavě. Kde ta krása tvoje s vínkem kypré chvoje? Kde horského ptactva plesající roje? Pověz, moje zlatá, družko, ňadru svatá, v kterém světa díle krása tvá té chvíle? Zjev mi pro útěchu všecko, co tě bolí, snad z těch drobných vzdechů píseň zahlaholí. 71 „Přišli na mne v rázu s hor nevlídných srázů vzdorní seveříci; ostrou sekeřicí s bouří hrůzozvukou do srdce mi ťali, zbojnickou svou rukou větve polámali. Větrnými svisty strhali mi listy, jedlí tuhé kmeny vzali ve své pleny. Času ruch to zlého! Sotva prales znáti, přes kmen otce svého synek kmen se kátí. Přes synka, viz všadevšade, slabý vnuk se klade, přes vnuka, dřív svěží stromčí dítko leží; staří ve spod tlejí; v času věčném reji mladým u Vltavy – porubali hlavy! 72 I má bystrá řeka pochvistu se leká: kde dřív proudila se, nevytéká zase; tajně se jen sbírá jako dcerka sirá, v náruč sestru béře nevěrnou – a zmírá.“ 73