Rozhovor.

Rozhovor.
Kdož ti, Šumavo má, jitro-li se dení, skráně otrněné zlatem orumění? Kdože by to činil, než červánek zlatý, krásu sypající na luhy a chaty. Kdože ku potěše líbá rosu s očí? Slunko žhavým retem z oblaku-li skočí, rozhlédne se kolem, zlatem dolů tryskne, vřelé políbení na čelo mi tiskne. Kdože, moje milá, temnou kadeř splétá? Smutná meluzína, do kraje-li slétá, 60 poletuje, těká, naříká a pláče, v sluj že zvěř pospíchá, v hnízdo plaché ptáče. Kdože, moje drahá, pěkné nožky myje? Bystřina, jež stříbro v skalnou pánev lije; a ten milý vánek, v habří-li se vzruší, soucitným svým dechem líbá je a suší. Kdože, krasavice, zrcadla ti staví? Kdož jiný, můj milý, nežli jasné splavy. Z těch se v ústret všemu živá krása prýští, žel že mně je často černá bouře tříští! Kdože, černobrvá, krásné oči nítí? Svatojanské mušky, skryty v drobném kvítí; 61 za májové noci tak mi zrakem srší, jako při slunci-li drobné perly prší. Kdo pak tě, má kněžko, večer v roušku skrývá? Jezerní ta panna, věrně starostlivá; kryje mne a chrání stále bez ustání, večer přicházívá, prchá za svítání. Kdo pak, paní moje, na roušky ti přede? Aj, rusalky šedé, které jeseň vede; což jsi neviděl jich ruče jak a hbitě lesem natahují hebce tkané sítě? Kdože, parádnice, živůtek ti robí? Ta, jež svěžím mechem staré buky zdobí: 62 vesna čarodějka, vždyť i do netřesku jemné květy sype na skalnatou stezku. Kdože ti, má snilko, kolébavku zpívá? Ukypřelé boučí, jedle takt mu kývá; ten večerní soumrak hledě skrze mlází, tisíceré hvězdy v jarní sen mi hází. A kdo, čarodějko, ze spánku tě budí? Cizí řeč a výskot, bodajíce v hrudi; jen když od vás někdo k mým se prahům vrátí, pro důvěrný hovor s ním nemohu spáti. Řeč tu čarozvukou, plnou krás a vděku, jakou slýchala jsem za dávného věku, 63 jakou slýchala jsem v potěše i trudu – kdy, ach! kdy ji zase denně slyšeť budu? Kdy že slyšeť budu z malinových retů písně plné slunce, zkazky plné květů?! Kdy mi zahlaholí zpěv ten z každé chatky? Kdy mé časy mladé vrátí se mi zpátky?! 64