Kdož ti, Šumavo má,
jitro-li se dení,
skráně otrněné
zlatem orumění?
Kdože by to činil,
než červánek zlatý,
krásu sypající
na luhy a chaty.
Kdože ku potěše
líbá rosu s očí?
Slunko žhavým retem
z oblaku-li skočí,
rozhlédne se kolem,
zlatem dolů tryskne,
vřelé políbení
na čelo mi tiskne.
Kdože, moje milá,
temnou kadeř splétá?
Smutná meluzína,
do kraje-li slétá,
poletuje, těká,
naříká a pláče,
v sluj že zvěř pospíchá,
v hnízdo plaché ptáče.
Kdože, moje drahá,
pěkné nožky myje?
Bystřina, jež stříbro
v skalnou pánev lije;
a ten milý vánek,
v habří-li se vzruší,
soucitným svým dechem
líbá je a suší.
Kdože, krasavice,
zrcadla ti staví?
Kdož jiný, můj milý,
nežli jasné splavy.
Z těch se v ústret všemu
živá krása prýští,
žel že mně je často
černá bouře tříští!
Kdože, černobrvá,
krásné oči nítí?
Svatojanské mušky,
skryty v drobném kvítí;
za májové noci
tak mi zrakem srší,
jako při slunci-li
drobné perly prší.
Kdo pak tě, má kněžko,
večer v roušku skrývá?
Jezerní ta panna,
věrně starostlivá;
kryje mne a chrání
stále bez ustání,
večer přicházívá,
prchá za svítání.
Kdo pak, paní moje,
na roušky ti přede?
Aj, rusalky šedé,
které jeseň vede;
což jsi neviděl jich
ruče jak a hbitě
lesem natahují
hebce tkané sítě?
Kdože, parádnice,
živůtek ti robí?
Ta, jež svěžím mechem
staré buky zdobí:
vesna čarodějka,
vždyť i do netřesku
jemné květy sype
na skalnatou stezku.
Kdože ti, má snilko,
kolébavku zpívá?
Ukypřelé boučí,
jedle takt mu kývá;
ten večerní soumrak
hledě skrze mlází,
tisíceré hvězdy
v jarní sen mi hází.
A kdo, čarodějko,
ze spánku tě budí?
Cizí řeč a výskot,
bodajíce v hrudi;
jen když od vás někdo
k mým se prahům vrátí,
pro důvěrný hovor
s ním nemohu spáti.
Řeč tu čarozvukou,
plnou krás a vděku,
jakou slýchala jsem
za dávného věku,
jakou slýchala jsem
v potěše i trudu –
kdy, ach! kdy ji zase
denně slyšeť budu?
Kdy že slyšeť budu
z malinových retů
písně plné slunce,
zkazky plné květů?!
Kdy mi zahlaholí
zpěv ten z každé chatky?
Kdy mé časy mladé
vrátí se mi zpátky?!