Rostu!
Vždy spjatou stéblem povázky
mám na klobouku čerstvou kytku vřesu,
a smavé v oku obrázky,
když jako sokol na hory se nesu.
Mám všude samou potěchu,
kam širákem svým svěžesti pln kynu,
když vedro, lehnu do mechu,
a perel zdroj mě pohostí, když hynu.
Mně ubrouskem jsou lučiny,
kraj klobouku mou číší, nebo dlaně,
mou síní kypré bučiny
a horským kvítím malované stráně.
Kdy sklání noc své peruti,
hor pohostí mě chata nízká,
chléb černý vždy mi po chuti,
však zlaté zvěsti slýchám u ohniska.
48
Než slunce vrchům na skráně
dá rudý vínek z plamenného zlata,
vstříc pospíchám mu do stráně,
a všude je má duše krásou jata.
Hle, co těm ptačím perutím
proud bystrý rozdal rosných skvostů!
a zpátky-li se obrátím,
zřím na svém stínu udiven, že rostu.
49