Noc už prchá – u sítiny
Noc už prchá – u sítiny
racek hledí v lesní tmáň –
mezi kmeny už se šeří –
pták si čechrá zobem peří,
vznáší se a letí v pláň.
Proč jsi přišel divný ptáku
z jižních břehů v sever náš?
znáš ty moře zbojnou pěnu,
bouř když kvačí, na stěženu
vodní hlídku držíváš.
Mlčení tvé plné smutku
co chce věštit? příboj snad?
ach už tamo mlhy šedé
v kukli večernice vede
blíž a blíže odevšad.
98
V také bouři ploulo druhdy
srdce mé, jak hrdá loď;
přišly vlny, krev mi stydla,
osud velel u kormidla:
přítěž slzí v jícen hoď!
Pyšné lodě bouře drtí,
nuž do člunku k veslu skoč,
v hračku tu bouř neopře se,
volně tebe jenom snese
u přístavu na úboč.
Zůstal jsem – loď pohlcena
děsnou moře kotlinou;
aj, proč v ruce tisknu hlavu?
vědělť jsem, že do přístavu
člunky lehčej doplynou.
99