Kostru časem vybělenou
Kostru časem vybělenou
ovinuje v houští mech –
srnka se tu uhostila
s ranou v boku, její síla
proudila se v žalný spěch.
Vrah ji stihnul, zasténala,
zavolala na svou mláď,
pohleděla na vše strany,
vlastní krev svou pila z rány,
kladla hlavu na kapraď.
Ptáci s bohem zazpívali,
zavzdychal i šuměl les,
drobných srnčat chasa malá
žalostivě blekotala,
a háj pláč ten krajem nes’. –
113
Zlaté vlasti síla bujná
neznala tak šťastný den,
nehynula v ptactva zpěvu,
v zrády rozkaceném řevu
krev cedila na kámen.
Rozprchly se děti plaše,
v dálku hnal je hněv i strach.
a v tom zpěvném svatém háji
z ňader bratří bídy ssají,
rabem syn a pánem vrah.
114