Žal pro milého.

Adolf Heyduk

Žal pro milého.
Na podrytém břehu řeky stála, bílé ruce lomila a lkala: „Zlé jsou lásky, zlé života svody! Mám-liž skočit do té divé vody a své navždy ukončiti žaly? vždyť milého na vojnu mi vzali. Tam, kde kalná vlna na břeh skáče, po prameni čistém labuť pláče, a mně také tvář se rosí bledá; bílý zdroj své lásky duše hledá, touží v hrobě ukončit své žaly, vždyť mně přeubohé duši vzali.“ 53