Ztracený otec.
K mému trápení a k mému hoři
tatíčka jsem ztratil někde v moři,
křížem krážem v lodích jsem se vezl,
ale tatíčka jsem nenalezl.
A tu jednou večer v letní dobu
šel jsem mimo pole bílých bobů,
ty mou duši přepodivně jaly;
bujně přímo do výše se pjaly.
S vlastním nitrem na ráz jsem se radil:
Jak pak, abys zvláště bob si vsadil?
A hned vzal jsem jeden prostý vady
a nes' jsem jej k růžím do zahrady.
Pěkně vzešel mi a velmi ranně;
rost' a rost' a rost' až k nebes bráně,
švarně rozvětven se v slunci koupal...
a já po něm do nebe jsem stoupal.
102
Vešel jsem... Tu u zlatého stolu
zřel jsem Boha Syna na prestolu,
sladké písně na zlaté hrál lyře
a zář z něho dále šla a šíře.
„Bůh Tě pozdrav, nebes jasný synu,“
zkroušen dím a hlavu k zemi kynu,
„hledám tatíčka juž drahné časy;
nevíš, pane, kde ho najdu asi?“
Usmál se syn boží milostivě,
k moře dálné ukazuje nivě:
„Viz, v tom drobném písku na pobřeží,
jako v zlatě tatíček tvůj leží.
Leží, odpočívá s mírem v hrudi,
ani divá bouř ho neprobudí,
leč mou lyrou, životem jež zvučí,
padnete si někdy do náručí.“
103