Ztracený otec.

Ztracený otec.
K mému trápení a k mému hoři tatíčka jsem ztratil někde v moři, křížem krážem v lodích jsem se vezl, ale tatíčka jsem nenalezl. A tu jednou večer v letní dobu šel jsem mimo pole bílých bobů, ty mou duši přepodivně jaly; bujně přímo do výše se pjaly. S vlastním nitrem na ráz jsem se radil: Jak pak, abys zvláště bob si vsadil? A hned vzal jsem jeden prostý vady a nes' jsem jej k růžím do zahrady. Pěkně vzešel mi a velmi ranně; rost' a rost' a rost' až k nebes bráně, švarně rozvětven se v slunci koupal... a já po něm do nebe jsem stoupal. 102 Vešel jsem... Tu u zlatého stolu zřel jsem Boha Syna na prestolu, sladké písně na zlaté hrál lyře a zář z něho dále šla a šíře. „Bůh Tě pozdrav, nebes jasný synu,“ zkroušen dím a hlavu k zemi kynu, „hledám tatíčka juž drahné časy; nevíš, pane, kde ho najdu asi?“ Usmál se syn boží milostivě, k moře dálné ukazuje nivě: „Viz, v tom drobném písku na pobřeží, jako v zlatě tatíček tvůj leží. Leží, odpočívá s mírem v hrudi, ani divá bouř ho neprobudí, leč mou lyrou, životem jež zvučí, padnete si někdy do náručí.“ 103