Hrad pustý na svahu stál hory,
a hradu kol byl kyprý val,
sem, s buků list když padal chorý,
brav Benda ze vsi honíval. –
Vál chladný vítr od severu,
a promrazený Benda děl:
„Ej, však bych okřál, na mou věru,
jen číšku vína kdybych měl!
Což posilnil bych hnát i ruku
a popásal zas pěkně dál –
eh, jak to mrazí!...“ Sedl k buku
a houní hruď a plece hřál.
„Brr.“ Schoulil se a dýchal v dlaně
a vážné přemýšlet se jal,
až níž a níže klonil skráně
a klím’ a stichl – Bděl či spal?
Spal, nespal... V kraj se mračna kradou,
brav ostražitý shání pes...
Hle před Bendou kmet s bílou bradou.
„Pojď,“ praví, „dám ti vína dnes!
Čiš nejlepšího ze zásoby!
Chceš?“ „Chci,“ a Benda hlavou kýv’.
I šli a prošli hradu koby
a vešli v sklep... Hle, jaký div!
Sud obrovitý v koutě stojí,
naň s výše siný padá svit...
„Nu, slyš,“ dí vůdce, „to tě zhojí,
zde budeš číšku z mého pít!“
A natočil mu vrchovatě,
a Benda zavdal si a vzdech’:
„Hleď, Bendo, Pánbůh vzpomněl na tě!
Teď svět bych unes’ na zádech!“
„Tak slyš,“ zas dárce, „starý druhu,
ten pohár denně píti smíš,
leč pouze jeden buď ti k duhu,
sic dalších navždy oželíš.
A sklepu nevyzrazuj taky,
zde v kapsář ukládám ti klíč!...“
Spal, nespal Benda... Promnul zraky –
byl pod bukem; sud s kmetem pryč!
Sáh’ v kapsář všecek hněvem jatý.
„Ej, Pane Bože, co to jest?“
Klíč divných zubů, rezovatý,
ven pasákova nese pěst.
„Je sen, či pravda? Hned se zvednu,
však chodby dokonale znám! –
Ne, ne, vždyť dnes jsem pil už jednu,
nač hřešit? Zítra vykonám!...“
Hnal zvolna domů za večera,
leč ráno z domu na pochvat
a hledal sklep, jejž poznal včera...
Div! U železných stanul vrat.
Vzal klíč – a vrata zastenala...
Hle, vyklenutý sklepu bok!
Sud v koutě zřel, číš podál stála –
a Benda staletý pil mok. –
Pil denně jednu; mládl tváři:
muž ze starce byl, znova kvet’,
co v oku zhaslo, zas tam září,
jak půl by ztratil z kopy let.
I veselil se, tančil, zpíval,
měl ze všech nejkrásnější brav –
vždyť věrně pouze jednu píval –
i zhlížel po něm vdovic dav.
Co vdovy na Bendovi chcete?
Jeť marna pro vás taká věc,
on zahleděl se do děvčete.
Leč děvče řeklo: „Stár jsi přec!“
„Že stár jsem posud? To se zléčí!“
A vešel do sklepa, když pás’:
Ej, jedna-li mi sklenka svědčí,
tož po dvou chlapcem budu zas!
Ne, Bendo, ne! Buď věren slibu...
Však byl-li pak to jaký slib?
Sen, náhoda jen! Spravím chybu.“
A v ráz se ke kohoutku shýb.
Leč vstal zas, z knoflíků bral radu:
„Mám? nemám! mám? No, aspoň půl.“
A stočil – pil... Bouř lkala v hradu –
ten tam byl sud; mrak zastřel důl.
I stojí Benda, chladem strádá –
buk snětím třese, truchlí stráň, –
níž k zemi kloní se mu záda
a k vetché hrudi sivá skráň.
Vzdech’ zas a zas a mne si oči:
„Snad nevidím?“ a mne je zas...
spal, nespal, hlava se mu točí,
a ňadry stáří jde a mráz.