A hrál a hýřil vášní hnán
a pil, až probil dům i lán.
Vždy nevěren mu zlatý kov,
až starou matku sklátil v rov.
Máv’ pěstí, z domku vyšel ven,
a v jeho dumy šuměl klen.
A sejček houkal z půdy: „Hleď,
jsi žebrákem, co teď, co teď?“
„Co? Nevím!“ Hlavu v dlaně klaď,
kdos v zadu naň: „Chceš plakat snad?
Co poradím, to vykonej,
a jako dřív, zas bude hej!“
„Kdo jsi?“ „Aj, znáš mě, myslím přec,
tvůj rádce, z hory myslivec.“
„Vždyť nebyl, není v horách těch!“
„Což na tom, slyš a ptaní nech!“
Mých bedlivě si všimni slov:
jdi o půlnoci na hřbitov!
Hloub vnikni, zánovní kde hrob,
a z lebky sobě kostky zrob!
A ty-li jednou v kapse máš,
ves všecku na prach obehráš!
Jdi, neleň, děj se juž co děj,
a jako dříve, bude hej!
Však, běda, kdybys prch’ neb hles’!...
Já za zídkou chci hlídat, věz.“ –
Šel, nedbal; hřbitov hrobů pln,
jak za větru je řeka vln.
Tma čirá kol, leč on ví dost,
tu hrob, jenž posud neporost.
A do práce se pustil hned
a již již z truhly víko zved’.
A když chtěl tělu lebku brát,
vzdech z hrobu slyšel: „Nechtěj hrát!
Což nehleděl jsi rádci v zrak?
Ó sprav se, spěcháš v zhoubu tak!
Jdi, pilnou rukou chleba těž,
tou kostkou spásu prohraješ!“ –
Hráč oči vytřeštil a žas’,
ten za zdí volá však: „Je čas!
Vždyť mrtvý nevzdychá, nač strach,
to vítr těká po trávách.
Nic nedbej ledabylých slov,
vem, co chceš mít, a zasyp rov!“
A podruhé se kloní muž
a drží v ruce lebku juž.
Však zděšen padá... jaký hlas?
„Ó nervi, synu, matčin vlas!
Vždyť nosila tě pod srdcem –
ó přej jí mír a lehkou zem.
Jdi, život sprav a duši spas,
jen prací budeš bohat zas!“
Hráč zděšen osykou se třás’,
ten za zdi zase naň: „Je čas!
Vždyť mrtvý nemluví přec, věz,
jen o kříž větví tepe bez!
Už spěš!“ A třetí muže sklon –
a z rakve zavzněl žalný ston:
„Ó, synu! nedbej hrůzných vnad –
mám na vždy tebe ztratit snad?“ –
Muž zděšen pouští hrozný plen
a stojí jako přimrazen.
Ten za zdí volá však: „Spěš, spěš,
čas odletí-li, zahyneš!“ –
A skrze mlhu, skrze mrak
jak uhel hoří jeho zrak.
„Ó spěš a vezmi, rvi a ruj,
buď náš!“ Leč matka: „Ne, on můj!
Já nepustím ho z rukou svých,
ó pomoz, Bože, v nebesích!“...
A s věže bilo noci půl,
muž vzkřik’ a sesypal se v důl. –
Když do chrámu šel ráno lid,
dvě těla v jednom rově zhlíd’.
Mír v líci, zbaven hrůz i vin,
spí matkou objat mrtvý syn!
Však za zdí, hle, když vyšli ven,
byl trávník jako vypálen. –