Muž do továrny chodí po práci
a žena doma, po dvoře i v poli
den jako den se v potu trmácí,
až ruce pálí, pukají a bolí.
Kravičku straku ráno podojí
a potom s dětmi na pole se vydá,
nejmladší v brázdě uspí, ukojí,
dvé starších pak to ubožátko hlídá.
A na kolenou sama po poli
v té hnědé hlíně hrabe, kopá, pleje,
pohlédnout sotva že si dovolí
po dětech zpátky, co se s nimi děje.
A do práce se celá ponoří,
sluneční úpal mučí ji a dusí. – –
Z těch bylinek, jež tady živoří,
rodině celé chleba vyrůst musí!
Jak koroptev se v poli popelí
a zápasí tu s neústupnou hrudou. –
Však jestli pán bůh dobrý nadělí,
před hladem v zimě děti jisty budou.
K té hnědé zemi hloub se nahýbá,
vždy soucitně se dotkne jí a jemně
a div to pole vskutku nelíbá, –
vždyť jejich je ten kousek tvrdé země!
Tři míry jenom, – pole hubené,
však pro ni, ubohou, je celým světem,
a práce-li ji zmahá, vzpomene:
„To patří nám, to patří našim dětem!“
Co krvavého potu vylito
na tyto brázdy, hnědé hrudy vědí.
Však na vlastním přec méně bolí to, –
tu krev i s polem děti aspoň zdědí.
Vždyť jiní také tak se trmácí
a pro cizího, – hůře, nežli ona!
Jí dobře jest, – když zemře při práci,
na vlastní půdě – bohudíky! – skoná!
Skřivánek zpívá nad ní ve výši,
s jásavým zpěvem v oblohu se ztrácí. –
Nezvedne hlavy žena, neslyší,
ji volá pole, vždy ji volá: „K práci!“
V poledne sotva děcko pochová
a mezi větší suchou kůrku dělí
a v robotu se vrací poznova.
Však ztracené té chvílky dlouho želí.
Když konečně se večer přiblíží,
s povzdechem domů děti vede zpátky,
však stokráte se ještě ohlíží.
Je tolik práce a den je tak krátký!
V zapadlé vsi tam dole v údolí
pln děr a ran a stářím už se kloně
je domek jejich. – To však nebolí,
v tom chudém koutku dost je místa pro ně.
Když pomalu se večer sešeří,
u kamen z ticha kroužkem děti sedí,
tu vytratí se matka ze dveří,
až na silnici vyjde, do tmy hledí.
A z tmy se noří temné postavy,
z továrny na noc dělníci se vrací.
Jdou těžkým krokem. Cesta unaví,
když člověk zemdlen celodenní prací.
Pokryti prachem, bledi umdlením
jdou porůznu a sotva pohnou rtoma,
ze starých dýmek pouští čpavý dým
a duchem jistě už jsou napřed doma.
Zde sám a sám jde také její muž, –
hle, poznal ji a z daleka jí kyne.
Poskočí žena, dlaň mu tiskne už
a k boku se mu lichotivě vine.
A doma děti naň se zavěsí,
on s úsměvem se, blažený, k nim shýbá,
mazlíčka potom na klín vezme si
a krmí jej a do vlasů jej líbá.
Až do dna vždy se u nich dojídá –
a po večeři, když si manžel hoví,
o sterých věcech žena povídá.
On mlčí, dýmá, sotva slůvka poví.
V továrně vše je stejno beztoho,
ty stroje se tak jednotvárně točí,
a strhne-li to někdy někoho,
na jeho místo ihned druhý vkročí.
Však doma! ano! Jeník rozpusta
tvář poranil si (však se mu již hojí!)
a Anduličce zoubek vyrůstá
a kravka stůně, jaksi málo dojí – –
Je mnoho příhod stejně velikých,
o kterých jemu vypravovat musí,
a někdy při tom na rtech zahrá smích
a zase jindy žal i slova dusí.
Však vypráví-li žena o poli,
kdy přestati má, nikdy ani neví.
Což pole, pole! Přijď tam kdykoli,
cos nového tam vždycky se ti zjeví!
Tam klíčí, vzchází, roste obili
a vymetá a kvete, zvolna zraje.
Dubnové mrazy řepu spálily
a plevelem teď příliš dusena je.
Však to se zlepší. Trávu vypleje
a deštík vlažný oživí vše znova. –
Tak od jara tu roste naděje –
i pod sněhem ji dobré pole chová.
Na jaro v zimě vzpomínají už
a na podzim a sklizeň myslí z jara.
Jen poslouchá a usmívá se muž, –
vždyť také on se o své pole stará!
O svátcích, když mu práce dovolí, –
(továrna jestli chvílku odpočívá,) –
tu vyjde k němu, hledí po poli,
na každý lístek přátelsky se dívá.
A jestli někdy třeba pomoci,
když dobrou ženu zmahá namáhání,
sám na pole jde kopat za noci
a do továrny odtud za svítání.
A v pošmurných těch stěnách uvězněn,
kde pára syčí a kde hučí stroje,
na ticho polí myslí celý den. –
„Ach, pole, pole! Zlaté pole moje!“ – –
Jedenkrát domů přišel mrzutý,
v den sobotní – a mlčky za stůl sedne,
pokrmy před ním stojí netknuty
a na ženu a děti nepohledne.
Mzdu vydělanou na stůl pohodí
a jednou rukou čelo podepírá.
„Nešťastný, kdo se chudým narodí!“
děl rozhněvaný a pěsť maně svírá.
„Hle, co pán – boháč – platí za práci!
Dnes, vidíš, opět menší mzdu nám dává.
Div člověk víru v boha neztrácí, –
což pro chudého nikde není práva?
Však dovedem si sami pomoci,
bezpráví jednou obrátíme v ruby,
jsme lidé též a žádní otroci!“
a smál se divně, lál a skřípal zuby. – – –
A: „Nepracujem!“ řekli dělníci.
Továrna ztichla, stroje zahálely.
Stál před továrnou zástup hlučící, –
dnes vyslechl tak mnohý výkřik smělý.
A v pokřiku to znělo divokém:
„Nač při vší práci máme mříti hlady?
hoď kladivem, kdo nejsi otrokem,
svět otevřen je a dost díla všady!
Tam na severu, v Němcích, jiná zem,
tam cení práci – a my dělat známe!
Dost zadarmo jsme dřeli. Odejdem
a za sebou tu bídu zanecháme!“
A smějí se: „Ba věru dobrý plán!
My uprchnem’ a bídu nechme doma!“ –
Jen jeden muž tu stojí zadumán
a poslouchá, však nehne ani rtoma.
Když ptali se ho: „Půjdeš s námi přec?
Jdem štěstí hledat!“ ani slova nedí.
„Na lepší práci jdeme, do Němec!“ –
Jen hlavu sklonil a do země hledí.
„Snad budeš přece státi ve slovu?
vem ženu, děti a pojď s námi taky!“ –
Odešel z davu, kráčel k domovu
na duši smutek a na čele mraky.
Za ruku ženu vzal a na pole,
na svoje pole vyšli oba němi.
On bledý byl a roven mrtvole
a klonil se k té hnědé drahé zemi.
Na poli zraje zlaté obilí,
ty plné klasy vlní se a šumí.
Do očí jemu slzy vstoupily,
tvář zakryl si a marně povzdech tlumí.
Po cestě kolem jeho druzi jdou,
vesele, volně, hledat jinde štěstí.
S uzlíkem v ruce, snítku za čapkou,
jen dýmku v ústech a hůl v drsné pěsti.
Nic nevíže jich. Svět je otevřen.
„Pojď s námi, bratře!“ mnohý z nich mu kývá.
Co říci má jim? Usmívá se jen,
tím úsměvem svou velkou bolesť skrývá.
Cos tlačilo jej. Stále níž a níž
se chýlil, klesal, padl posléz na zem
a dusila jej jakás hrozná tíž.
V zem prsty vryl a otřásl se mrazem.
A dobře cítil v okamžiku tom,
že jeho život kotví v této zemi
jak bylina, jak starý pevný strom.
K ní připoutaný kořeny je všemi.
A nelze vyrvat z půdy kořeny. –
„Pojď!“ volá soudruh, „budem jinde šťastni!“ –
„Však komu tady –“ dí on stísněný,
„nechati měl bych svoje pole vlastní?“
„Vstaň! otročit chceš tady ještě dál?
V cizině lépe! prchnem bídě holé!“ –
Vstal, vykročil a zase němý stál, –
to v cestě leželo mu – jeho pole.
A volali naň: „Hleďte otroka!
Je zrádce bídný! Nedbá svého slova!“
On zaťal zuby, vzdychl z hluboka
a na tu vyschlou hlínu padl znova.
A políbil ji s pláčem, – tvrdou zem.
Pak zarděl se a ohledl se plaše.
„Prokletá země!“ vykřik. – S úsměvem
mu řekla žena: „Ale přec je naše!“