To na Bajrek se nevrátil
pan Sezema dnes z lovu,
to Bavor Asvín líbá tam
choť páně Sezemovu.
A objímá jí kyprý bok
a v ňadrech oko stápí:
„Jen neboj se a nezdráhej,
tvůj muž nás nepřekvapí!
Buď vesela, nač plachý strach?
mou ženou budeš, věru...
já ze zadu mu protknul bok
tam v starých jedlí šeru.
Jak s koně spad’, tak zahrabán
je v kapradí a mechu,
ej, po Šumavských končinách
už není po něm slechu!
Vlk ohlode mu starý hnát,
a havran sklove hrudí;
spí Sezema – spí – na vždy spí
a juž se neprobudí.“ – –
A hodovali k ránu až –
hřích dlouho spáti nechce –
jen z lesů temně vyje vlk,
a havran smutně skřehce.
Vlk vyvlék’, havran okloval,
a uhlíř našel tělo;
proč chví se paní zvěstí tou,
proč mračí Asvín čelo? –
A s mrtvým na hrad spěchá lid
a na nádvoří hlučí;
proč na Asvína štěká pes
a cení zub a kňučí?...
„Nač, krásná paní, hod a ples,
když manžela vám nesem?
Kdo zavraždil ho, známo všem,
bouř roznesla to lesem.
Už svlecte brokátový šat
a v rubáš oblecte se,
však pro Asvína mistr kat
též jiný výstroj nese.
Jak nyní, němuž’ k hodu přec,
vždyť samé rudé skvrny
má šedý jeho kabátec
jak hořec mají drny.
Tak nelze, paní, také vám,
vždyť máte hostem k žasu,
jak krvavou vás paží jal,
pruh rudý kolem pasu.
To vše se musí vyměnit,
než podáte si ruku,
ten pruh vám bude slušet líp
kol labutího krku.
A ten, kdo těžký metá hrot
a zrádně v bok jej vráží,
ten věru unese tím spíš
kruh železný kol paží.
Nuž, skončiž veselí a kvas,
dost! Zhasínejte svíce –
než lože pro vás vystelem,
buď vhod vám šibenice!“ –