Lesníkův mládenec a pojezdného dcera
na louce potkali se za večera,
on k hvozdu šel, s ním ohař lesklé srsti,
a ona domů, kvítí nesouc v hrsti.
Ač znali se juž oba hezkou chvíli,
přec posaváde spolu nemluvili,
dnes ponejprv; aj, náhoda to věru,
dnes ponejprv a k tomu při večeru.
I pozdravil: „Tak samotna dnes, slečno?“ –
„Vždyť u nás v polích není nebezpečno,
má sestra, dítě, churavou se cítí,
tož k potěše jí nesu luční kvítí.
Ta dobrá z toho věnečky si plete.“ –
„Je chladno večer, slečno, nastydnete,“ –
„Však nezdržím se déle“... „Čeká kdosi?“ –
„Kdož čekal by? však luh jest již pln rosy!“ –
„Snad měl bych ke dvorci až jíti s Vámi,
je temno v aleji tam pod lipami...“
„Ach děkuji“... leč nedořekla, maně
juž po levé jí dvorně kráčí straně.
Řeč plyne dál; již bystřinou se proudí,
leč dívka, bůh ví kde as myslí bloudí,
jen ostýchavě odpovědi dává
a kvítí nevědomky oškubává.
Až blízko dvorce, pod kvetoucím hlohem
si teprv s rukou dáním řekli s Bohem,
a domů kvapí dívka, líčko plane,
a dává sestře – kvítí otrhané.
Leč za to – div divoucí! zda kdo tuší,
že lásky čárný luh jí kvete v duši,
že ve snu celý svět jí kytkou voní,
v níž on je skryt a ke rtům se jí kloní.