„Máti! pusťte mě pak ven,
Dříve nežli bude den;
Nechci marně doma dlíti:
Já si více nelehnu,
Na palouky poběhnu,
Z kvítků musím věnce víti!“
„„Ještě se rdí jitřena,
Rosa není setřena,
Dcero sečkej doma trochu:
Až nahoru milounké
Vyjde slunce zlaťounké,
Pak jdi proti svému hochu.““
„Vojtěch z bitvy nepřijde,
Rozloučil se semnou kde,
Ještě splítat chci pro něho
Krásné kvítky u věnec,
Aby mrtvý mládenec
Došel daru příslušného.“
„„Marná jestiť bázeň tvá,
Bůh ti ho sám zachová,
Budeš milovat ho čistě!
Neplač dcero má pro něj,
Vesele se k sňatku měj,
Přijde z bitvy zdráv dnes jistě.““
„Krutá smrt ho zachvátí,
Ne! ach živ se nevrátí,
Teskno mi teď ve snu bylo:
Jak ho vidím umírat,
Chci si slzu utírat,
V tom se oko probudilo.
Smutný hlas v mém uchu zněl,
Píseň truchlivou mi pěl
Kulíšek tu za okýnkem:
Pohledněte máti ven,
Právě odtud letí jen;
Musím tedy spěchat s vínkem.“
Ač ji matka těšila,
Předce slzy cedila
Běžíc na palouky bledá.
Marná byla potěcha,
Pro milého Vojtěcha
Lidka krásné kvítky hledá.
Hledá, splítá u věnec,
Aby mrtvý mládenec
Došel daru příslušného:
Nic ji ruka nezebe,
Splítá také pro sebe
Vínek z kvítí spanilého.
Když nahoru milounké
Vyjde slunce zlaťounké,
Diví se pak dílu tomu:
„Kýž mi jenom nesvadne!“
V tom hle mrtvá upadne, –
Přinesou je oba domů. –