Vzbouřená krev.

Adolf Heyduk

Vzbouřená krev. Vzbouřená krev.
Je temná noc; jen srdce mé vnitř ňader zbojně buší, a myšlenky jak bachantky mou obskakují duši. Ta jako radost směje se, ta jako rozkoš výská, ta vznešenosti korunou na pyšné hlavě blýská. Ta záhad tmu chce proniknout, ta v slunný jas se hrouží, ta jako důstojnost vždy v před všech ostatních být touží. Ta Mudřeně chce rovna být, ta Venuši, ta Heře, ta v kněžky oděla se šat, ta v zbroj, již vojín béře. 67 Ta jako píseň vznáší se, ta jako vášeň skáče – a moje srdce chvěje se a moje duše pláče. Toť přání krve vzbouřené v par světa těžkém dusnu, však smrt až v dlaně zatleská, vše ztichne a já usnu. – 68

Kniha Pohádky duše (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 25) (1901)
Autor Adolf Heyduk