Noc bez svítání.

Adolf Heyduk

Noc bez svítání.
Když ptáci hnízda vijí v jarní chvíli, vždy upomínkou rozrušen se chvím; v mém srdci šedí sedmihlásci kvílí nad hnízdem štěstí smrtí vybraným. Zda nad světem as najdu – kdo mi poví? – ten slunný paprsek, jenž zde mi zhas’? Zda bude krásnější můj život nový, či k slzám odsouzen lkát budu zas? Proč člověk k budoucnosti klíčů nemá, proč pochybnostmi ryt je v ňadrech svých, proč ústa věků minulých je němá a němá ústa věků budoucích? A všecko mlčí jen a všecko strne – sfinx hrozná to, vše vůkol ní je mrak – a čím víc otázek se na ni hrne, tím více kamení jí ret i zrak. 70 To mlčení je smrti přetajemné, to záhad krutě neúprosná moc, to moře věčnosti jsou vlny temné, to bez svítání odvěká je noc. – 71

Kniha Pohádky duše (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 25) (1901)
Autor Adolf Heyduk