Posvátné ostatky.

Adolf Heyduk

Posvátné ostatky.
Z posvátných ostatků, jež srdci zbyly, je z vlásků temný prsten dražší všech, mé ženy ruce při pláči ho vily, a když se její slzy nejvíc lily, já neplakal, leč hynul v plamenech. To poklad můj! – Bouř snů mi hlavou běží, mha před zrakoma splývá v drahou tvář: zřím dítě své, jak v rakvičce mi leží a ženu svou, jež líbá je a něží a hledá ňader ruch a oček zář. A chvěju se... Mně náhle vlhne brva, a k prstenci se shýbá bledý ret, až skrývám jej, kde uschován byl zprva, leč čela bouř a požár ňader trvá; mé dítě ze všad jde mi na ústret. 119 A marně tisknu hlavu chladnou dlaní, a marně píseň slétá na pomoc, ach, v ubohého dítka mrtvé skráni zřel první zjev jsem svého umírání, a za mnou volal život: „Dobrou noc!“ 120

Kniha Pohádky duše (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 25) (1901)
Autor Adolf Heyduk