Hle, malé hnízdo ptačí,
že sotva dvěma stačí,
jen prostý stébel vínek,
a co tu upomínek!
Viz, ukryto je v keři,
v něm žíně jen a peří
a travin drobné klásky,
a co tu něžné lásky!
Je z mechu jen a vlny,
a přec jsou oči plny,
jež s citem na ně hledí,
když ptáčata v něm sedí.
Je z líčí jen a čmýří,
a přec to v hlavě víří,
když staří k němu sletí,
by sytili své děti. –
Je prázdno; kdo as poví,
proč bez ruchu spí v křoví,
zda had je vybral lstivý,
či ťuhýk loupeživý?
Zda jarní sen dvou ptáků
zde znikl za lijáku,
když rozestřeli křídla,
by mláď jim neustydla?
Kde jsou, již rodným věnem
je přizdobili rmenem
a rvali ňader peří,
by vystlali je v keři?
Zda v skrytu ratolestí
své vyzpívali štěstí,
či luňák na ně vrazil
a zhubil je a zkazil?
Či jinam v dálku letli,
by se sluncem se střetli?
vždyť když se stáří plouží,
vše v jaro mládí touží.
Byl sladký klam to asi,
jenž, svět když hodokvasí,
do omlazených strání
je svábil k přelétání?
To, nechať věkem setlí,
z nás nikdo nevysvětlí,
ať člověk je, ať ptáče,
pták zpívá – člověk pláče.
Tak vždy je v čase jara –
jeť pohádka to stará,
z hvězd oči, ze rtů vůně,
a srdce při tom stůně.
Tak vždycky v době lásky:
bez hostí sedmihlásky,
a lidská ňadra – touhy,
a všecko sen je pouhý!...
Hle, malé hnízdo ptačí,
že sotva dvěma stačí,
jen prostý stébel vínek –
a co tu upomínek!