Chvěl východ se jak básníkovo nitro,
když zlatoskvoucí rodí se v něm zpěv;
zář šlehla z červánků a mladé jitro,
kol hlavy rudé růže jako krev,
na snící kolem usmálo se horstva,
a ty, jenž v touze světla čekal’s již,
pěl’s v ústret slunci: „Vítej, kníže tvorstva,
v pozemskou naši říš!“
Stál na hroudě jsi, vzpínal něžnou hlavu
a s hnědých křídel střásal rosy chlad,
ač oko sotva že tě v prostém hávu
od půdy orné mohlo rozeznat,
leč náhle perutí jsi zatřepetal
a povznesenou hlavu níže shýb’
a s hlasnou písní do oblak jsi vzlétal
jak Apollinův šíp.
Výš oráčovi spěl jsi pro potěchu,
by věděl snad, kam oči obracet,
ty rodné země okřídlený vzdechu:
tam v nebes jasnou báň, v ten lepší svět;
i já jsem pohnut za tebou se díval,
a soucitnou tě duší sledoval;
chtěl vystihnout jsem, co jsi snil a zpíval,
zda jásot as či žal.
To písně byly jenom z málo zvuků,
leč luzná vroucnost tkvěla v každé z nich,
že bezvolně jsem k srdci tisknul ruku,
a zanícenou duší k tobě tíh’;
tak ovil jsi mě sítí svého pění,
že zlatým v ráz byl mého žití mrak,
déšť byl to perlového šveholení,
jímž náhle zvlh’ mi zrak.
Svou hlavu stále ukláněje k zemi,
jak živý zvonek v blankytu jsi tkvěl;
mně zdálo se, že v touze perutěmi
tu drahou půdu obejmout jsi spěl,
kde’s zrodil se, a kam, až přijde chvíle,
zas vrátíš se, bys přešel v její prach,
jejž jarních vánků laškující píle
roznese po nivách.
Zřel za tebou jsem v azurové světy,
až náhlý připomněl mi srdce ruch,
že jsme se ondy před tisíci lety
již někde potkávali s druhem druh;
že k slunci létali jsme skrze mraky,
že stejný byl náš jásot i náš kvil,
že z rodné země brázd jsem vzletl taky,
že skřivánkem jsem byl.
Že, když v ty brázdy otců krev se lila,
i já se s tebou v žalném stesku vznes’,
bych na tu láj, jež vlast nám porobila,
šel s pláčem žalovat až do nebes;
a po snů vlnách, upomínek mořem
vždy za tebou můj smutně kráčí duch
a přeje si, by křik náš sytý hořem
již věčný slyšel Bůh.
A přeje si, by jako žití tvoje
mé bylo též, i nežádám si víc,
než abych nadšen vzletl z útrap roje
výš, v klidný blankyt, slunci, světlu vstříc;
jak ty vlast drahou toužím obejmouti
svých písní perutí, jak ty k ní lnout
a v její brázdy po skončené pouti
usmířen zapadnout.