Skřivánek.

Adolf Heyduk

Chvěl východ se jak básníkovo nitro, když zlatoskvoucí rodí se v něm zpěv; zář šlehla z červánků a mladé jitro, kol hlavy rudé růže jako krev, na snící kolem usmálo se horstva, a ty, jenž v touze světla čekal’s již, pěl’s v ústret slunci: „Vítej, kníže tvorstva, v pozemskou naši říš!“ Stál na hroudě jsi, vzpínal něžnou hlavu a s hnědých křídel střásal rosy chlad, oko sotva že v prostém hávu od půdy orné mohlo rozeznat, leč náhle perutí jsi zatřepetal a povznesenou hlavu níže shýb a s hlasnou písní do oblak jsi vzlétal jak Apollinův šíp. Výš oráčovi spěl jsi pro potěchu, by věděl snad, kam oči obracet, ty rodné země okřídlený vzdechu: tam v nebes jasnou báň, v ten lepší svět; i jsem pohnut za tebou se díval, a soucitnou duší sledoval; chtěl vystihnout jsem, co jsi snil a zpíval, zda jásot as či žal. To písně byly jenom z málo zvuků, leč luzná vroucnost tkvěla v každé z nich, že bezvolně jsem k srdci tisknul ruku, a zanícenou duší k tobě tíh’; tak ovil jsi sítí svého pění, že zlatým v ráz byl mého žití mrak, déšť byl to perlového šveholení, jímž náhle zvlhmi zrak. Svou hlavu stále ukláněje k zemi, jak živý zvonek v blankytu jsi tkvěl; mně zdálo se, že v touze perutěmi tu drahou půdu obejmout jsi spěl, kde’s zrodil se, a kam, přijde chvíle, zas vrátíš se, bys přešel v její prach, jejž jarních vánků laškující píle roznese po nivách. Zřel za tebou jsem v azurové světy, náhlý připomněl mi srdce ruch, že jsme se ondy před tisíci lety již někde potkávali s druhem druh; že k slunci létali jsme skrze mraky, že stejný byl náš jásot i náš kvil, že z rodné země brázd jsem vzletl taky, že skřivánkem jsem byl. Že, když v ty brázdy otců krev se lila, i se s tebou v žalném stesku vznes’, bych na tu láj, jež vlast nám porobila, šel s pláčem žalovat do nebes; a po snů vlnách, upomínek mořem vždy za tebou můj smutně kráčí duch a přeje si, by křik náš sytý hořem již věčný slyšel Bůh. A přeje si, by jako žití tvoje bylo též, i nežádám si víc, než abych nadšen vzletl z útrap roje výš, v klidný blankyt, slunci, světlu vstříc; jak ty vlast drahou toužím obejmouti svých písní perutí, jak ty k lnout a v její brázdy po skončené pouti usmířen zapadnout.

Patří do shluku

ptačí, drozd, kyprý, luh, hnízdo, pyl, vřes, sněť, horský, přizdobit

431. báseň z celkových 1107

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Lesu. (Adolf Heyduk)
  2. KRVAVÉ RŮŽE. (Václav Šolc)
  3. Lípy u cesty. (Adolf Heyduk)
  4. None (Adolf Heyduk)
  5. None (Adolf Heyduk)
  6. Znělky Šumavské. (Adolf Heyduk)
  7. Jarní hlasy. (Herma Pilbauerová)
  8. Kos. (Adolf Heyduk)
  9. LXIX. Úsměvné slunce (Adolf Heyduk)
  10. Konopka. (Adolf Heyduk)