Lípy na vsi zbujily a kvetou,
tučný čmelák, jenž jim v ňadrech dlel,
spitý medem, s hlavou poprášenou
čistí hroty mlsných tykadel;
věje křídly, slunce žár ho mučí,
střásá pestrých květů prašnou směs,
líně pod mez kráčí, mrzut bzučí:
„Nelze snésti toho vedra dnes!“
Za vsí louka s květů zlatým pylem,
květnou loukou zlatý těká den
a hoch z vísky, letší za motýlem –
leč již pod hloh sedá unaven,
stíraje si pot, jenž s čela kane;
v tom pták hnědý snes’ se na větev,
hrdélce a hruď jsou malované
jako malin rudožlutá krev.
Hopkuje si, malou hlavu týčí,
věsí křídla šedých nohou níž:
„Sviť, sviť, slunce!“ hvízdavě si křičí,
„prohřej ptačí hruď i lidskou již,
prohřej srdce toho, jenž zde dřímá,
dej mu zvonky v srdce, hvězdy v zrak,
ať ho píseň líbá, soucit jímá,
a jas ducha plaší mysli mrak.“
Slyší hošík, aniž ví, co slyší,
ale dojat v duši jest a blah;
pták ten rázem bytostí mu vyšší,
vzhlédl naň a rychle v ňadra sáh’...
„Má snad srdce křídla? Jak se chvěje!
Či v něm pučí pestré květy niv?
Ptáče, ptáče, co se ve mně děje?
Ta tvá píseň – jaký zvučný div!
Jaká krása, jaká chvíle zlatá,
jaká divných pohádek to říš!...“
A hochova duše krásou jatá
nad dědinu vzlétá výš a výš;
nad polem se vznáší, nad doubravou
do blankytu v nebes šírý luh;
nad snílkovou ozářenou hlavou
mladým snům a písním žehná Bůh.
Útlé srdce hošíkovo buší,
každý záchvěv v tísni dětských dum,
zvučně křišťaluje v útlé duši;
v srdci kypí to jak vína šum,
prsa šíří se mu, líce nítí,
země s nebem splývá, s lesem mrak;
ani neví, co té chvíle cítí
a co vidí krásou spitý zrak.
Samá kouzla vyrůstají v luhu:
z rubínů je zdroje ručí ron,
kvítí na nivě se řadí v duhu,
a rtem lidským mluví věže zvon:
„Vše je živo, nedbej lidské řeči,
rozhlédni se sdílně tam i sem;
sni a věř, že stesk a žal se léčí,
vroucnou písní jen a soucitem!
Zpěv že plaší netopýry zloby,
hvězdy sype na blankytný svor,
že skvost myšlenek je nad vše zdoby
utajené v klíně vod i hor;
ty pak, ptáku, plavče nebes moří,
povzletu a svobodě jej uč,
a ten oheň, jenž mu v srdci hoří,
s citu rosou v tklivou sdílnost sluč!“-
A pták pěl, až v hošíkově duši
probudil se písně prvý sen...
Okřídlenče, kéž v tvé zpěvné vzruši
snílek ten ti někdy podoben;
kéž je lidstva jasným těšitelem,
k němuž s vděkem zřel by práce rob,
kéž zasype písní zvučným pelem
meč i pluh i kolébku i hrob!