Jsi jako hoch, jenž po děvčeti touží
a prchá do skalin
a vlhké oko v sluj i propast hrouží,
zkad věčný zeje stín,
a zadumaně v zříceninách sedá,
až na západě zora křídla zvedá
a nebe perly sype zemi v klín;
snad podobný v klid pouště tebe pudí –
můj šedý pěvče s rzivožlutou hrudí
a leskle černým křídlem nad samet –
žal v plachý let.
Jak chvěješ se a třeseš před mým krokem
a prcháš dál a dál
svým kratičkým, leč blesku rovným skokem!
proč pak bys mne se bál?
proč zpěvák zpěváka, můj ptáku milý?
již na balvanu odpočiň si chvíli
a zazpívej mi srdce svého žal;
slyš, vypravuj, co trýzní tě a bolí,
ty strážce bran a lomů po okolí
i hradu rozvalin, kam zalétáš
a hnízda dbáš.
Nuž zpívej, pěvče zátiší a stínu,
skal pohádko a hor,
sne ubohých, již v trosek pustém klínu
svých ňader stesk a spor
a duše žalost slzou ukájeli
a z výhně duše slunné jiskry pěli;
těch písní zářících mi zapěj sbor,
mně zapěj je i veškerým těm lidem,
již potěšit se chodí samot klidem
a rozvlněné duše bouřný cit
chtí utišit.
Ó pěj a pěj! Zbav všakou duši mraků,
ať vzlétá výš,
když při svých slokách s hvězdičkami zraků
tvář k nebi obracíš;
vždyť zoufalec, jenž v propast hlavu chýlí,
zpět ustoupí, když slyší tě v tu chvíli,
až v nových nadějí se vrátí říš,
mrak bolesti v slz vlažný déšť se mění,
to nebeský je příval očištění,
jímž ňader mlžný luh je ven a ven
zas operlen.
Ó pěj, ó pěj všem poustevníkům žití
a zoufajícím všem;
až ňadra jejich budou plna kvítí
a perly v něm;
až každé srdce, jež mráz žití hněte,
zas radostí jak bujná růže zkvete
a vlhké oko vzplane opálem,
v němž barvy štěstí v záři slunce hrají;
až, kdo byl vyhnán, zpět se vrátí k ráji,
kde zaskvěje se rosou na květech
snů jeho vzdech