Ký zpěvák švarný to a ranný?
I hle, toť hýl!
Jak z bavlnky je načechraný,
či vzrost’ a ztyl?
Hruď vzdutá z lesklého je nachu,
plášť modrý z pernatého prachu
a černý týl.
Je hodný, klidný, učelivý,
ten milý host,
ať v kleci je, ať v klíně nivy,
má na všem dost;
že lapit dá se ledakomu,
to přičteno buď pouze tomu,
že lstí je prost.
A ještě vzácnější má ctnosti,
že bratrům všem
je vzorem družné oddanosti
i v čase zlém;
z nich jednoho-li ztratí hejno,
tu žít neb umříti mu stejno,
leč v právu svém.
Ej, věru sotva hýla znají
a pravdy běh,
kdo hlupákem ho nazývají
a za posměch
při ledabylých zábav směsi
v žert druhům na nosy ho věsí,
hloupějším všech.
Hýl chytrý je a bystrý, věru,
a vzácný zjev,
když tím, co slyšel v síně šeru,
v něm zhárá krev,
zvlášť zpívá-li ty zadumané
„Kde domov můj?“ a „Hej, Slované“,
náš pláč i hněv.
Zpěv jeho v duši soucit budí,
vždy smutný však,
že srdce zachvěje se v hrudi
a zvlhne zrak:
Tak zpíval ondy choré dívce
tam na Šumavě u myslivce,
u pláňských mlak.
Jak mile usmála se v loži!
Chvil prchlých zář
klad’ milostivě anděl Boží
na její tvář,
a jako růže úběl sněhu
dvou líček přizdobil jí něhu
sen, žití lhář.
V tom ptačím zpěvu znova slechla
své štěstí pět
a hlavu pozvedla a vzdechla:
„Teď přijde květ;
hýl zpívá, obloha se jasní,
já uzdravím se jara básní
a zlíbám svět!
Vždyť z dálných potulek se vrací
k nám teplý jih,
sníh na hor temenech se ztrácí
i z orných lích;
strom v sadě květnou zdobu tuší
a já keř růží v snivé duši
a hnízdo v nich.
Vše oživne, co chladem stydlo;
svých záslon šeď
dá obloha si na bělidlo,
a já – já, hleď,
můj hýle, veselý a žvavý,
své kmenty, jež mám do výbavy,
a vstanu teď!“
A zvedla se, leč znova klesla
v podušek běl, (
a v ptačím popěvku se nesla,
jak Pán Bůh chtěl,
výš duše její trpělivá,
kde kvetla nebeská hvězd niva,
a pták jí pěl.
On kouzlil v zlata skvoucí zdobu
sníh na horách
a přenes’ přes propast ji hrobu
i smrti strach;
on v sen jí změnil konec žití,
jenž jako píseň, zář a kvítí
jí srdcem táh’.
Snad slyšela v něm na šalmaje
své štěstí hrát,
jež v lepší volalo ji kraje
z chvil žalných ztrát
a líbalo ji v usmívání –
tož, hýle, nech tě všickni haní,
já mám tě rád!