Vidina.
Svět i duch se jasní,
stesk i žalost taje,
vzpomínka mé duše
letí v rodné kraje;
letí, odpočívá,
křídloma povívá,
ztraceného ráje
v milý kout se dívá.
Hle, to moje hnízdo,
vetché, starobylé,
snětí stromů skryto,
malé, ale milé;
dítě mezi městy,
nezdobené, prosté,
jen když sníh naň padne,
o píď výše vzroste.
Vidíte ty domky,
nízké, nepatrné?
vy se usmíváte,
a mně srdce trne;
39
trne mně a bolí,
bolí mne a pláče –
do světa jsem odtud
létl jako ptáče.
Jinde jinak bylo:
smutno kol i ve mně,
doma zatím kvetla
fialkami země;
země fialkami,
nebe hvězdnou tísní,
a má smutná duše
chudobkami písní.
Zase domov vidím
po tak drahném čase,
drobné upomínky
perlí se mi v řase.
Hlavu mi to níží,
duši mi to chvátí –
kde že drahý otec?
kde že zlatá máti?
Na tom jejich hrobě
bez slzy a řeči
s rozželenou písní
moje duše klečí;
ať ji mraky halí
ať v ni sutky buší,
z modlitby ji přece
nikdo nevyruší.
40
A ti druzi moji
trati se vždy více!
Všecko rozprchlo se
jako křepelice,
jako křepelice,
když v ně luňák padne:
každý jinde roste –
každý jinde vadne.
Smutno je tu, smutno,
vše se zjinačilo,
i to zlaté slunce
do mraků se skrylo,
z luhů kvítí prchlo
z domků zpěvná těcha,
lesy ošuměly,
ba i chrámku střecha.
Jen ta makovička
hrdě hlavu zvedá,
za poledne na ni
zlaté slunce sedá;
ach to slunce není,
štěstí mé tam sedlo,
než do jiných končin
zlatou peruť zvedlo.
Kde dřív usedlo si,
vytrousilo peří,
41
jeho lesk se v dálku
v zlatých vlnách čeří;
kam ty vlny míří,
tam má noha kluše...
v cizině je hlava,
ale doma duše!
42