Ráj mladosti.
Zas ráje svého vidím kout:
řad domků, téměř v lese,
k nimž potok, zbaven horských pout,
sběh’ potají si postesknout
a perly pěn jim nese.
Krov věže s rudým šindelem
i lesklá báň se drobí,
kříž na sirou se kloní zem,
a jiřic hnízda pod krovem
na staré spadla hroby.
Vrch zvětral proudem drahných let,
i hrad i bašty hradu,
a smrk, jenž tak si pyšně ved’,
že desetkrát výš mne se zved’,
skráň šedou má i bradu.
60
Ach smutno, žalno kolem kol,
leč něco mě sem svádí;
keř mého blaha je tak hol,
zde růží kvetl každý stvol –
ach, kde jsi, kde, mé mládí?
Ó kraji můj, ó sade můj,
jen jedno duch můj prosí:
jsem myslí tvůj, jsem srdcem tvůj;
keř vzpomínek mi opatruj,
než chladná smrt mě skosí!
Jen jednu růžičku dej zpět,
jen jednu milou zdobu;
nech zlíbat ji, nech přivonět
a ne-li, aspoň v konec běd
hoď do mého ji hrobu.
61