Král umřel mnohou nesa vinu,
leč dříve lidu v odkaz dal,
by jeden ze dvou jeho synů
říš podědil a kraloval.
„Mně jedno,“ děl, „ať kterýkoli,
by památce mé žehnal lid,
leč toho jen, jejž národ zvolí,
spěš kancléř říše nastolit!“
Lid dlouho meškal v umlouvání,
až posléz vážný vece kmet:
„Buď králem ten, kdo bez zdráhání
nám otcův hřích by vypočet’.
Tak bude, znaje tlum zlých činů,
jich také vystříhat se spíš,
a náhradu mít bude v synu
lid veškeren a všecka říš.“
I svoleno. Den záhy vterý
zval starší lidstvo na svůj hrad,
a na otce, jak tygr šerý
tlum těžkých hříchů snes’ a vad.
I žasnul lid; vždyť ustrnutí,
co tajno dřív, teď plně znal,
a mlčel v divném srdce hnutí,
když syn královský dokonal.
Kde mladší však? Tam vizte, pláče!
I přiveden je v mužů střed,
lid znova čeká udavače,
leč tento hlavy nepozved’.
Aj, otce korunou-li zhrdá?
Kmet z lidu vážně jde mu vstříc:
„Nuž, mluv, co víš?“ „Nač slova tvrdá?
Ctím otce, zlého nevím nic!“ –
A celý národ za jásání,
blah v slzách tone, jásá hruď:
„Už dejte skvost té jeho skráni,
kdo taký syn, nám otcem buď!“
A národ korunu mu dává,
i žezlo s mečem k nohám nes’,
leč k šíji padá kštice plavá,
an zrak se zvedá do nebes.
Zda modlí se? Hle, k dárcům kráčí:
„Ty skvosty vezměte si zpět!
Sám, lide, sobě vládnout ráči,
dost silen jsi, bys žezlo zved’!
Já za vše zlo, jímž v této době
brát otce památku mi vlek’,
chci u pokání v mnichů kobě
své duši hledat útulek.“