Král uherský Matěj nevlídnými slovy
psal z Košice psaní králi Jiříkovi:
„Píšu Tobě, králi – pomoci už není –
že Brandýský Jiskra Tatransko mi plení.
S Bratříky že jeho i s tou Rotou černou
stále vésti musím půtku zlou a pernou.
Také Tobě píšu jako Čechů hlavě,
že je Matěj Kněžic posud na Rychnavě,
a že na Šaryši koňmi pole dusá
nájezdnická zpupnost Jana Talafusa.
Nuž, zavolej Jiskru s jeho lidem domů,
a co jsi mi slíbil, na rychlo splň k tomu:
Dceru Tvoji sličnou, mně už zasnoubenou,
dalších bez průtahů chci mít svojí ženou.
Co mi do výmluvy, že je nezletilá?
hořím po ní vášní, chci, by mou už byla.
Dnes Ti ještě píšu jako ženich otci,
ne-li, přijdu pro ni se vší Uher mocí!“ –
Zavolal král Jiří říše první rádce:
„Jakže konat máme v uherské té hádce?“
Na to Kostka hněviv: „Ej, jak zpupně káže!
Chutě, milý králi, chutě meče v páže!
Vstříc vyjeďme Uhrům, utkejme ty pány
jako sokolové havrany a vrány.
Vrhněme se na ně statečně a lítě,
proč chtí ženou míti pannu ještě dítě!“
Ale statný Jiří kleslou hlavu zvedá:
„Znám Matěje lépe, zastrašit se nedá.
Co mu přislíbeno, žádat neustane;
květ junácké krve ve válce mi skane.
Sta-li synů pod meč hnáti mám? Ej, věru
raděj k vůli míru Katušku dám dceru.
Bůh ji chraň!“ a čelo studenou kryl dlaní...
Uhři do Prešpurku mladou vezli paní. –
A zas Matěj napsal nevlídnými slovy
z Prešpurku list druhý králi Jiříkovi:
„Šmikovský Tvůj Hynce zas mi spáchal škodu;
vinice mi zničil! Což mám pít snad vodu?
Dukátů sto tisíc náhradou chci míti,
ne-li, pane tcháne, zle se bude díti.
Utkáme se polem, spojence mám všude,
a co Tvého bylo, mým den druhý bude.“
Zamračil se Jiří, svolal svoje rádce:
„Nuž, jak nyní konat v neblahé té hádce?“
A pln hněvu na to mladší Vilém z Rabí:
„Aj, myslí snad Matěj, že jsme v Čechách baby?
Vrazme na Maďary jak tur v stádo vlčí,
než se na nás shluknou!“ Ale Jiřík mlčí.
Mlčí, uvažuje a pak zahovoří:
„Klid a láska staví, spor a válka boří.
Kam vzdor nohu šine, podžehá a loupí...
Drahý mír chce Uher, ale Čech ho koupí.
Dosti dal Bůh statku mně a mému rodu;
výplatou se vyhnem krvavému brodu.
Blaho rodné vlasti nad jiné mi svato,
dal-li jsem mu dítě, dám mu také zlato.
Nač má hynout země? budiž mír!“ A znova
splněna je tužba krále Matějova. –
A zas hrdý Korvín s nevlídnými slovy
z Kostolan list třetí poslal Jiříkovi:
„Poddaný můj Bělík oloupen je právě
Jiřím ze Šternberka statku na Moravě.
Zabral mnoho lánů, jež v mých Uhrách leží,
bez boje jich nedá, a mně o mír běží.
Nuž, bych navždy smazal tu i jinou skvrnu,
Moravu chci míti od hranic až k Brnu.
Nedáš-li jí klidně, pak v čele svých davů
zaberu ji také z Brna po Jihlavu!“
Zaškareděn Jiří svolal svoje rádce:
„Ej, zda uposlechnem’ hlasu zeměkrádce?“
Na to chmurný Tunkl: „Věru, krásné přání!
křik uherské vášně přešel v divé ržání.
Leč už po dvě léta sbíral Uher voje,
my-li vojsko máme, má král Matěj dvoje.
Zaplaví nás krví; svolme tenkrát, pane,
aspoň na čas, jinak u Prahy nám stane!“
Bleskem šleh’ zrak králův: „Pěkná je to rada,
škoda, že ti v boji sesivěla brada.
Škoda, že ti v boji sšedivěly vlasy!
Sketa ustupuje, ale jonák tasí!
Neučiním nikdy ani zeti k vůli,
abych české země rozdělil s ním v půli.
Co mým vlastním bylo, dal jsem v prospěch klidu,
ale zemi nedám, země patři lidu.
Já-li mu ji porvu na díly a kusy,
brzy u cizinců chleba žebrat musí.
Já-li mu ji rozdám, kde nalezne druhou?
Nejsem jejím pánem, ale jejím sluhou.
Země lidu patří, mně ji svěřil pouze;
tenkrát věru jinak pomůžem’ si z nouze.
Ať má vojska Matěj třeba na sta sborů,
utkáme se s nimi, ať je konec sporu.
Dřív však, abych šetřil lidu svého krve,
se mnou po rytířsku bij se Matěj prve.“ –
Nechtěl lestný Matěj, bál se tchána z míry:
„Nepotkám se s Tebou, kacířské jsi víry.“
Ne?! Tož, Matiáši, mladé šetři hlavy;
bohatýrský Jiří spěchá do Moravy.
Ba už kníže Jindřich s Mikulášem Střelou
jako krupobití do tvých Uhrů melou.
Jako orli táhnou od Hradiště k Brodu,
hej, ať místo vína nepiješ zas vodu!
Rozprchli se Uhři jako vlci šeří,
kleče prosí Matěj Jíru o příměří:
„Už mi, pane, odpusť, svědkem volám Boha,
že na českou půdu nevstoupí má noha.“
„My ti odpustíme nyní, věř, a stále,
jenom nevtírej se za českého krále.
Za to darujem’ Ti – třeba na oprátce –
se Šternberským Zdeňkem všecky české zrádce.“
Ale zpupný Matěj v ošemetném vzdoru
po roce se vloupil až po Kutnou Horu.
V před i v zad však Češi zalehli mu dráhu;
porubán a zničen prchal zbojník k Váhu.