Jindřich Druhý, saské kníže,
divý z Plavna Rous,
jako pes vždy tíž a tíže
v českou zem’ se vkous’;
pozval na ni vlků hejna,
jež mu Fojtland líh’,
lstí se zmocnil Hasenštejna,
krále válkou stih’.
Pozval na ni chámy z říše,
poštval na ni Řím,
s hromy, blesky v drzé pýše,
s křížem krvavým;
pozval na ni z Němec bratry,
krkavců to slet,
ale Čech bil do té chátry
každý za deset.
Modlili se, ruce spiali,
kňučeli až strach,
Husity kol nohou jali,
podél řek i drah;
nač jim pardon, dobrodruhům?
vlky k vlkům stel,
jak se blíží k českým luhům,
do palic jim mel.
Mleli řádně, po zásluze,
mleli dost a dost,
psí krev tekla v poli, v luze
lidem pro radost;
Rous však velkém po výprasku
ještě větší chtěl,
na Václava psí svou chásku
k Praze poháněl.
Václav mrzut z hradu hledí:
„Štván jsi, Rouse, vím,
jestliže tě kůže svědí,
já ji vypráším!“
Vyprášil ji zas a znovu,
chytl ho a jal,
v žalář dal ho, do okovů,
Hasenštejn mu vzal.
Také Štědrou přibral k tomu:
„Kňuč si, pse, jen kňuč,
nepustím tě z koby domů;
moresům se uč;
nechci zlato tvé, chci švandu,
Čechy musíš ctít,
dost je zlata ve Fojtlandu,
budu-li je chtít!
Zatím nechci, mám ho dosti,
nyní chci tvůj trest,
do své smrti, dravý hosti,
musíš pouta nést;
nepřislibuj; kdo ti věří?
Němec jen neb hňup,
páchneš, jak tchoř skrytý v keři
čekáš na svůj lup!
Hubil’s kraj mi, chlape rusý,
vraždil jsi mi lid;
protivníku mistra Husi,
nesmíš míti klid;
nebudeš-li v kobě šeré
tiše, ej, pak zkus,
kterak oheň tělo žere,
zvíš, co trpěl Hus!
Nenadávej, vzteklý Rousi,
sic tě zpraží kat,
zrzavé-li teď máš vousy,
zpopelí se snad;
ale domů, pomoc není,
nepustím tě přec,
na radnici pro zkrocení
vlků máme klec!
Kliď se!“... Tu jak otec svatý
Čechům klnul Rous,
trhal krzno, trhal šaty,
rval si vlas i vous;
drásal tělo běsem jatý –
Václav král se smál:
„Vidíš, Rouse rousovatý,
kam až vztek tě svál!
Táhni!“... Leč, když v Kundraticích
mrtev klesl král,
znovu kňučel s hrůzou v lících
Rous a lkal a lál;
prosil, žebral u Pražanů
sliboval, co moh’,
ukončenou za pohanu
že dá peněz stoh!
Pražané jsou hodní páni,
každý jako slep,
padá, sedá v usmívání
na německý lep;
radili se, umlouvali:
„Vystřízlivěl již,
vzdorným byl-li posud králi,
nám se poddá spíš!
Svobodu však nenosíme
na veřejný trh,
jiný výkup připravíme
tomu, kdo se zvrh’;
Naše články víry, brachu,
přijmeš-li, pak věz –
dáš-li k tomu náklad prachu –
pustíme tě dnes!
Dáš-li prachu na dvě fůry,
soudků přes dvacet,
zapomenem na tvé zdůry
po čtyřicet let;
leč i přes to duši svoji
jinde vypustíš,
jinak-li než pod obojí
Bohu sloužit mníš!“ –
Lotrovi je všecko stejno,
Rous slib odpřisáh’,
za sebou svých drábů hejno
do Fojtlandu táh’;
v Čechách lichotným byl psíkem;
jak opustil zem,
obrátil, a jak mu zvykem,
zas byl vzteklým psem!
Dvacet soudků sice Praze
poslal divý brach,
v těch však byly pouhé saze,
popel, bláto z drah.
Ač mi prach – psal – právě nyní
pro nás drahou věc,
zakázal dát Cesarini,
posílám ho přec!
Špatný jest, leč pro vás, bandu,
je ho víc než dost,
kdo chceš jiný, ve Fojtlandu
vítaný je host;
tam mu lépe naprášíme,
zjednáme dle práv,
jak, to nyní nepovíme;
změkne nad hedbáv. –
Tak? Nuž, přijdem, pane Rousi,
hotov s bratrem brat,
meče, kosy už se brousí,
cepy mají zvrat,
by nevázly v ručím mlatu;
slyšíš, jdeme již,
sklidíš prachu na výplatu
pro veškeru říš.
Budeš míti sazí, uhlí –
těš se, Rousi, těš –
místo soudků plné truhly,
půdy, sklepy též;
spravíme to; dokonale
oplácet zná Čech,
pozor jen, ať nenadále
nezajde ti dech!
Do Fojtlandu, bratře, k ránu,
strhni Plavno, spal,
Rous za průvod Juliánu
tři sta drábů dal;
vedou na nás římské ptáky,
k hranicím jdou blíž,
hr! na Němce, na křižáky,
jménem božím již!
Stihli Němce cizozemce,
legát v pysk se kous,
vzduch v požáru Plavna chlemce
dusící se Rous;
nuž, křižáci, zda to bolí,
a ty, Rousi, zdaž
na tom Domažlickém poli
dosti trupů máš?
Na vždycky juž máte dosti,
my nemáme strach;
Juliáne, sbírej kosti,
Rouse, sbírej prach!
A ty, kněže s pomsty broukem,
jenž ti v duši tkvěl,
moh bys tvář skrýt pod kloboukem,
kdybys jaký měl.
Vítr ti ho strhl s hlavy,
když tě postrach jal,
Čert, jak Domažličtí praví,
prý ti pomáhal;
zle, kdyby byl do pětice
kacíř na tě pad’,
sedět bysi nemoh’ sice,
ale ležet snad!