V Záboří je pořekadlo
o tom kdoby nesmekal;
každý totiž se ho táže,
je-li sedlák nebo král.
Záborští si vypravují,
jak král Jiří z Poděbrad
na honech vždy dlíval u ních
a jak měl jej každý rád.
Jednou také o těch honech,
když se den už naklonil,
navracel se Jiří z lovu
a sedláčka dohonil.
Družinu svou vzadu nechav,
brzy hovor zapředl,
a sedláček vypravoval,
proč ze své vsi vybředl.
Pravil, že sem z dálky přišel,
že má času na mále,
ale že jde schválně z domu
podívat se na krále.
„Toť ti bude velmi snadno, –
Jiřík na to zase řek’ –
hleď, aby ses jednou dostal
do Záboří na zámek.“
Tím mi není spomožíno, –
sedlák mrzut namítal,
na zámku je prý těch pánů,
že nelze říc’, kdo je král.
„Také v tom je snadná pomoc, –
Jiřík opět odvětí, –
pojď jen se mnou, já tam též jdu,
můžeš krále viděti.“
„Na zámku pak pozor dávej
na každého člověka,
když vše smeká a se kloní,
jediný kral nesmeká.“
Tak šli oba po Záboří
v hovoru svém pořád dál:
sedlák kráčel hezky v pravo
a po levé jemu král.
Všude stojí lidu plno,
v oknech, ba i po střeše
a vše smeká, slávu volá
v opravdové útěše.
Sedláček je u vidění,
hledí sem a hledí tam
a věru, vše smeká před ním,
nemámí-li zlý jej klam.
A což teprv, když šli k zámku
sedláček byl v nesnázi:
panstvo i lid slávu jásá
a hudba je provází.
Zděšen sáhá sobě sedlák
na klobouk i na habit
zda-li sám snad není králem
chce se chudák přesvědčit.
„Jářku, strejčku, – já bych prosil –
posléz z hrdla vypraví, –
jeden z nás musí být králem,
buďto já anebo vy.
Všechen lid je samá úcta,
činí pokoření svá,
a co všecko vůkol smeká,
Nesmekáme jen my dva“.
Usmál se král a šel dále,
i lid v Zaboři se smál
a ptá se, když nesmeká kdo,
jeli sedlák nebo král.