Pan legát přijel z Říma do Prahy;
s ním z Hradce Králové Jan Rokycana...
To Carvajala málo těšilo –
víc krále Jiřího a mistra Jana.
I sešli se, by vyjednán byl spor,
zda řádem kompaktát si Češi vedli;
pan legát přišel, aby žaloval,
Jan, aby hájil – a juž k dílu sedli.
Však, když se v disputaci pustili,
váz’ legát v důkazech a vázl v řeči
a vyhýbal se mistru napořád,
jak křižáci kdys Prokopovu meči.
Nic nemoh’ legát s Rokycanou svést,
ni s nadšenými jeho kazateli;
čím blesků hrůzy na ně sypal víc,
tím více jasnili se svými čely.
Čím legát brvami víc mraků sul,
čím rudší ohněm vzplály oči kosé,
tím víc v mistrů mluvy peřejích
myšlenek ryzí zlato blýskalo se.
Dál nemoh’ legát; hněv mu hrdlo stáh’,
i zajíkal se jako bouře v dálce. –
Chyt’ bibli; zavřel: „Ďábla nespravím,
on pomáhá vám při knihách i válce.
Nač slov? Já vím, že není kompaktát,
lži vaše český národ otravují,
má Poděbrad je, či váš biskup snad?“
„Ne, páni Trčkové je opatrují!“
„Tož ukažte je, ať se přesvědčím,
lest jistě porušila blány tyto!...“
„Zde, pane, jsou!“ „A nevěřím vám přec,
až prozpytuji všecko, co v nich skryto!“
„Nuž, zkoumej, zpytuj, chladně čekat chcem’,
však zítra je tvůj prsten znova stvrdí;
ne na jich obsah, pane, pamatuj,
leč na svá práva Čechové jsou hrdi!“ –
Čet’ Carvajal a zbledl, zkoumal zas –
vše těžká pravda, z ryzího jak kovu. –
Vstal rozlícen a pozdě na půlnoc
na oslu z Prahy prchal k Benešovu.
Na dvojí věc však legát zapomněl,
nač, dobře ví, a proto tím víc chvátá;
zapomněl v „Slonu“ platit hospodu
a v ruce Trčků vrátit kompaktáta. –
Až k ránu teprv zvěděl o tom lid,
když našel krčmář prázdný chlév i kobu.
„Bůh ví,“ lál, „osel centnýř sena sněd’
a legát se svým dvorem centnýř drobů!
Víc nežli okov vína s lidem pil
a hněvem zhárán polámal mi lože!...“
„Eh,“ zase lid, „to dá se napravit,
však kdo nám vydá kompaktáta, kdože?
Už rychle za ním, vzal, co Eugen dal,
leč, Bůh ví, do Říma to nedonese!“ –
I stihli Carvajala s družinou
as před polednem v benešovském lese.
„Hej, legáte, vrať kompaktáta hned!
Či novou zradu zase Pius kuje?
Věz, u nás za obratný Římsky hmat
a prstů pět se právo nekupuje!
A ne-li, věz, nám něco v odkaz dal
„Blesk pomsty v ruce boží“ Žižka slepý,
my přinesli to s sebou, pohleď sem,
jsou meče, střely, sudlice a cepy!
Tvým bude Římem – hrobem – tento les,
nám nevrátíš-li, co jsi v Praze schoval!“
I sklonil legát zesinalou tvář,
a tučný osel zadkem vyhazoval.
Bled ruče v torbu sáhl Carvajal
a vrací lup, leč mluví: „To mne bolí;
co úlisníku ondy Pavel dal,
dnes kacířovi Pius nepovolí!
Jeť Poděbrad váš jiný než byl dřív,
tož jiný musí být též otec svatý;
když nezměknete, rozseká vás kříž!
Zde máte, kacíři, svůj věchet klatý!“
Když starší Trčka loupež nazpět bral
z těch legátových třesoucích se rukou,
naň úšklebně se usmál Carvajal,
leč oko hrozilo mu věčnou mukou.
„Co vynuceno, není údělem,
jsouť beztoho v tom samé lži a klamy,
však až zas pohrozí vám boží prst,
za zrušení jich poprosíte sami!“
„Nu, kdo pak ví,“ dí s posměchem zas lid,
„co naším jest, co dávno právem máme,
to ani za posvátné sukně kus,
ba ani za odpustky neprodáme!
Jdi, šťastnou cestu! Dálný však tvůj cíl
a mnohá hospoda ti bude v cestě,
tož chcem’ tě poznamenat, aby lid
znal Carvajala v dědině i městě!“
A do hola mu ostřihují vlas
a jeho oslu oháňku i hřívu.
„To, Carvajale, český způsob jest,
nám pro žert sic, leč jiným ku podivu!
My oslům, věz, když vedrem střečkují,
vždy věsíváme skřipce na ocasy
a těm, kdo v krčmách řádu neplatí,
a zlodějům a bláznům střižem vlasy!“
Tu Carvajala pojal divý vztek,
pak malomocně odpliv, ač jen z dáli,
i smál se vlastní jeho pacholek,
leč s Jiřím Pražané se nejvíc smáli.