To byly v Čechách děsné hony,
když týral vlast, až ztrnul cit,
ten král, jejž šňůrou od záslony
chtěl vlastní otec uškrtit;
jenž holí býval bit i pěstí,
než země vrhl do neštěstí;
ač velkým zván, přec že byl lhář,
i po smrti mu vrhám v tvář.
Ó žel, že nestalo se, věru,
jak První Vilém na tom stál
by ve Frankfurtě pod sekeru
svou tvrdošíjnou hlavu dal,
než Kladsko vzal a Slezsko celé,
by drábi měli živitele,
a v ňadrech hostě klam a lež
vtáh’ do vlasti nám na loupež.
Vše pleně, co mu stálo v cestě,
až k Nise přišel se dvou stran,
a Čechy zhubit chtě v tom městě,
dral mocí do jeho se bran;
leč vrchník Rajský odhodlaně
děl: „Juž jsou zde, tož vtrhnem na ně;
ty Brandeburky zmůžem snad?!“
Však nezmohli, a Rajský pad’...
Klíč Slezska zlatý maje v spárech,
té noci ještě jako tchoř
při loupežích a při požárech
táh’ v Kladsko a vzal Ratiboř,
leč sláb jsa lidem, za vojíny
bral ženám muže, matkám syny;
což přísahy mu? těm se smál...
„Je zákonem,“ děl, „co chce král.“
Tak k Dušníkům kdys přišel z rána –
rost hřeben mu i rostla ráž:
„Mne, lide, za svého měj pána,
a doplň pluky mé i stráž;
sem, všickni, sem! Že odpor zmohu,
to přísahám zde Pánu Bohu;
jste moji – bude celá říš –
kdo neposlechneš, uvidíš!“
Šli někteří, leč prchli mnozí,
však schytáni jsou napořád,
a Bedřich úšklebně jim hrozí:
„Já ukáži vám, co je řád,
že na palicích vlas vám vstane!“...
„Ach, odpusť nám to, mocný pane,
a vřaď nás, když to musí být...“
A Bedřich: „Hle, jak zkroť ten lid!“
Leč jeden vzdorovitě stojí...
„Ty neprosíš? Proč? Odpověz!“ –
„Já, pane, nemám duši dvojí
a nechci v nepřátelskou směs;
jsem svůj a Čechem krví, tělem,
jak mohu s vlasti hubitelem?
Ne ne, Bůh chraň! Leč hned chci jít,
až královna mě bude chtít.“
„Jak? Co že? No, jsem při kuráži;
hej, lazebníku, rychle spěj,
zde na té levé dolní paži
mé jméno chlapu vypíchej,
a hodně velké, rychlým spěchem,
by věděl chám, že není Čechem,
že rodný jeho země kus
už královnin má soupeř, Prus!“
Hned mládci šat byl stržen s těla;
ač bránil se, byl přemožen,
a cizácká co zpupnost chtěla,
v ráz stalo se. – „Zda je to sen?“
vzkřik’ jun. „Hle, u ran Krista věčných,
znak hnusný z písmen začátečných
a pruský orel znaku spod –
ne ne! To klam! Ne ne! To svod!“
A hněvem statná hruď se třese,
že znamenán jest jako brav
a ve svalech znak Prusův nese;
i skáče zlícen v Němcův dav,
a vyrvav palaš prvé stráži,
sil vzmachem uťal znak i s paží,
ji králi k nohám vrh’ řka v spěch:
„Zde je tvůj znak; teď jsem zas Čech!“
Jak skály stojí pruské voje,
a hrůzou ztrnulý dí král:
„Lid takový mít v tísni boje,
kdo potom by mi odolal?
V mém rychle obvažte jej stanu,
on krví smyl svou robskou hanu;
víc v Čechách takých-li jak ten,
pak marný boj! – Ven z Kladska, ven!“...