VIII.
V NOVÉ CELE.
Sen černý pomsty na peruť
pln hněvu spáče vzal,
by do Nové jej Cely nes’,
kde chmurný klášter stál.
Tam za noci se vidí král:
déšť v zprahlou pere zem
i v kobek okna, mříženým
jež kryta železem.
Jak vlk se plouží, stane zas
a halí tělo v plášť,
hněv s lakotou mu klovou hruď
a z oka šlehá zášť.
Vzdech těžký v sluch mu doletěl,
král zachvěl se a lek’,
a po vzdechu jak k lupu vlk
se podél stěny vlek’. –
60
Hle, v nízkém okně bledá zář,
král do vnitř zřel i stih’,
jak na lůžku mře kníže Jan,
jejž šedý hlídá mnich.
A v mříže rukou sahá král
a volá do oken.
„Zda v mdlobách posud bratr můj,
či svit’ mých přání den?“
Mnich polohlasem z okna děl:
„ Jan Zhořelecký shas’,
tvým Nová Marka dědictvím!...“
„Tak!“ jásá král, „bylť čas!“
Jdi, zbožný mniše, neváhej
a zjev to v říši všem;
jsi věrný sluha, chytrý muž,
a budeš opatem.“
V tom mrtvý vstal. Jak přimrazen
stál král a líce skryl,
leč Jan skrz mříže pojednou
mu ruku uchopil.
I sténá Zikmund: „Pusť mě, pusť,
tvůj sval mi láme kost!“
„Aj, nepustím,“ dí Jan, „Bůh sám
tě vezmi na milost!
61
Že miloval mě český lid,
dal’s jedu, ej, vždyť vím;
vrať život mi, sic nikdy již
tě na trůn nepustím!“
„Pusť,“ úpí znova Zikmund král,
„toť krutá bolů strž,“
mnich však děl Janu: „Nepouštěj,
já prost jsem, jej si drž!“
Když mnich však zuby vyškeřil
a v hlasný smích se dal,
byl Jošt to sám a děl: „No, viď,
já statně pomáhal!“
Jdi s Janem, vládnout budu sám,
kde ty teď panuješ!“
A Zikmund zlostně bratru v tvář:
„A přece nebudeš!“
„I tebe zavru v temný hrob,
mám dobrý na to lík,
„Aj tak?“ dí Jošt, Jan krále tisk’,
ten vzkřik’ a bděl; sen znik’.
Leč na krátko jen peruť vznes’,
zpět střelmo slet’ a hned,
jak na zdechlinu krkavec
zas králi na hruď sed’.
62